• 43 Moves
    93:15 hod.
    738,2 km
    56850 kcal
  • 5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    5:31'02.2 Přespolní běh
    24.3.2015

    Běh 45 km: Znojemská přehrada Oběhnutí Znojemské přehrady a pár vinic.

    Oběhl jsem Znojemskou přehradu v národním parku Podyjí a ke konci jsem si za tmy trať ještě trochu protáhl kolem vinic. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-03-24-znojemska-prehrada-beh/

    Photo by Dvorak_Stepan
    11:03'03.5 Multisport
    10.3.2015

    KoloBěh 161 km: Třebíč - Žďárské vrchy - Třebíč Jízda na kole z Třebíče do Žďárských vrchů, kde následoval běžecký okruh přes několik skal, a nakonec opět jízda na kole zpátky do Třebíče, kam jsem ale vlastními silami nedojel, protože mi umřelo kolo.

    Za krásného jasného a slunečného počasí jsem vyrazil z Třebíče přes Velké Meziříčí, Křižanov a Nové Město na Moravě až do 70 km vzdálené obce Sněžné, kde jsem se u starších lidí převlékl do běžeckého a nechal tam i kolo. Poté jsem absolvoval 30 km dlouhý trailový okružní běh z obce Sněžné přes Drátenickou skálu, Malinskou skálu, Lisovskou skálu, Devět skal, Bílou skálu, Čtyři Palice, Milovské Perníčky, Pohádkovou vesničku a Buchtův kopec zpátky do obce Sněžné. Na každou skálu jsem si vylezl, abych si mohl užívat nádherných výhledů. I když byly teploty hodně vysoké, které stačily na krátké oblečení, v lesích na hřebenech se stále drželo asi půl metru zmrzlého sněhu. O zábavu tedy nebylo nouze. Po západu slunce jsem se opět převlékl do c...

    Photo by Dvorak_Stepan
    11:03'03.5 Multisport
    10.3.2015

    KoloBěh 161 km: Třebíč - Žďárské vrchy - Třebíč Jízda na kole z Třebíče do Žďárských vrchů, kde následoval běžecký okruh přes několik skal, a nakonec opět jízda na kole zpátky do Třebíče, kam jsem ale vlastními silami nedojel, protože mi umřelo kolo.

    Za krásného jasného a slunečného počasí jsem vyrazil z Třebíče přes Velké Meziříčí, Křižanov a Nové Město na Moravě až do 70 km vzdálené obce Sněžné, kde jsem se u starších lidí převlékl do běžeckého a nechal tam i kolo. Poté jsem absolvoval 30 km dlouhý trailový okružní běh z obce Sněžné přes Drátenickou skálu, Malinskou skálu, Lisovskou skálu, Devět skal, Bílou skálu, Čtyři Palice, Milovské Perníčky, Pohádkovou vesničku a Buchtův kopec zpátky do obce Sněžné. Na každou skálu jsem si vylezl, abych si mohl užívat nádherných výhledů. I když byly teploty hodně vysoké, které stačily na krátké oblečení, v lesích na hřebenech se stále drželo asi půl metru zmrzlého sněhu. O zábavu tedy nebylo nouze. Po západu slunce jsem se opět převlékl do c...

    Photo by Dvorak_Stepan
  • Nejlepší Moves
  • 30.6.2018
    • Plavání v přírodě 23:44'19.1 Průměrná tepová frekvence 100 t/m, 42,00 km
      Přeplaval jsem Slapy - druhou nejdelší přehradu v ČR o délce 42 km za 23 hodin a 44 minut. Vyplaval jsem o půlnoci od hráze vodní nádrže Kamýk, kde měla voda teplotu jen 7 stupňů. Většinu trasy jsem kvůli silnému větru plaval proti proudu a vlnám.
    • 1.7.2018
    9.6.2018
    • Přespolní běh 7:16'13.6 Průměrná tepová frekvence 157 t/m, 67,63 km
      Čertovskej ultratrail 2018 Vyhrál jsem Čertovskej ultratrail 2018 - závod dlouhý 66,6 km s převýšením 1800 m v oblasti Kokořínsko - Máchova kraje. Hned následující den po doběhnutí rekordních 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ se mi ozvala Radka Ouhrabková, jako pořadatel závodu Čertovskej ultratrail, který měří 66,6 km. Závod mě zaujal, proto jsem si zařídil na daný termín volno. Jenže jak se závod blížil, nastaly komplikace. 3 dny před startem jsem si při plavání s ploutvemi v přehradě natáhl stehenní sval v levé noze a 2 dny před startem jsem dostal kašel a rýmu. Nechtěl jsem ale přijít o závod v naprosto novém prostředí, a tak jsem v pátek hned po práci vyrazil autem 320 km po dálnici přes Prahu do obce Hamr na Jezeře, který leží kousek od Ještědu. Dojel jsem až v noci, takže jsem se zaregistroval, chvíli sledoval předzávodní pořadatelský chaos a po 23. hodině šel spát. Ráno nezačalo zrovna nejlépe, protože se mi smrkání spustila krev z nosu a hned jsem měl o starost navíc. S jídlem jsem se rozhodl trochu experimentovat, a jen si dal 4 dávky Many. V závodním oblečení a připravenou běžeckou vestou jsem došel k autobusu a vyrazili jsme k hradu Houska. Cestu jsem skoro celou prospal a ještě při pěším přesunu k hradu jsem hlasitě zíval. Na nádvoří jsem si nabral vodu lahví a pořádně se napil. Proběhl závěrečný popis trati, focení čertovské části závodníků a o půl deváté jsme všichni hromadně vystartovali na 66,6 km dlouhou trasu zpátky do Hamru na Jezeře. Hned od začátku mě dost výrazně začal tahat onen natažený sval v levém stehnu. Na prvních kilometrech se přední část závodního pole roztrhala, ale na těžkých lesních cestičkách v okolí Vrátenské hory jsme se opět seběhli. Ve čtveřici jsme pokračovali přes Nosálov okolo Bezdědic po Máchově cestě směrem k Bezdězu. Asi na 17. km jsem měl první krizi, kdy mě natažený sval začal strašně bolet. Bolest jsem se tedy snažil nevnímat a pokračoval. U hlavní silnice se naše skupinka bohužel roztrhala, protože polovina z nás běžela v kategorii Čerti, takže měli mírně odlišnou a o fous kratší trať. Znovu jsme se potkali až při cestě k hradu Bezděz, kde oni už sbíhali dolů. Výběh na kopec Bezděz byla zároveň měřená sprinterská prémie, kterou jsem zvládl jako 4. nejrychlejší. Z vrcholu byly nádherné výhledy do okolí, kterých si bohužel nešlo v zápalu boje moc užívat. Při cestě dolů jsem se pořádně napil a doplnil pití. Natáhl jsem krok a na několika kilometrech předběhl oba závodníky, až jsem se dostal do vedoucí pozice. Následovaly nepříjemné lesní cesty plné písku, kde se dalo běžet jen po okrajích. Když jsem začal stoupat k vrcholu Malá Buková, opět mi po vysmrkání začala téct z nosu krev. Než jsem si toho všiml, už jsem měl fleky na kalhotách. Naštěstí jsem měl papírové kapesníky, kterými jsem nos ucpal. Lesními cestičkami jsem pokračoval v nepříjemné výhni až ke Skelné Huti, kde byla 2. občerstvovačka. Tou dobou už jsem měl za sebou 36 km za 3 hodiny a 12 minut, což mi osobně přijde na 2. občerstvovačku strašně pozdě. Pro jistotu jsem si sebou vzal 2 půllitrové láhve na pití a i tak už jsem je měl obě vypité. Běžet jen s jednou, tak bych to sem v tom vedru asi nedal. Že jsou letos opravdu pekelné podmínky, se dozvídám i od organizátorů, kteří mi oznámili, že pro jednoho závodníka už letěl vrtulník. Na dalším úseku jsem se zamíchal mezi závodníky poloviční tratě, kteří vyběhli od občerstvovačky chvíli přede mnou. Teplo bylo opravdu nepříjemné a nohy už začínaly mít také dost. Naštěstí roztroušení závodnici přede mnou mě stále nutili zrychlovat a předbíhat je. Okolo Mimoně jsem po pekelně vyprahlé louce za mírné bolesti hlavy mířil ke kopci Ralsko. Dole jsem se opět občerstvil, doplnil pití a opláchl si hlavu vodou. Přes obec Vranov jsem začal obíhat kopec. Zde se organizátoři vyřádili, protože trasa vedla mimo cesty lesními roklemi stále nahoru a dolů, až nakonec začala stoupat konečně už po cestě do neuvěřitelně dlouhého a prudkého kopce vedoucího na vrchol. Kopec byl tak náročný, že ho nešlo běžet, takže jsem v hlubokém předklonu opřený o kolena šlapal vzhůru. Jako motivace tu výborně sloužila velká hovada, která okolo mě kroužila, a každou chvíli mě kousala. Občas jsem jim to vrátil, když jsem při hlubokém dýchání nějaké omylem vdechl a polkl. Při pekelně náročném výstupu jsem opět předběhl nebo spíš v tomto případě předešel několik závodníků z kratší tratě. Nahoře u zříceniny hradu Ralsko o 300 m výše jsem se dostal nad lesy a konečně se tak otevřely nádherné výhledy do krajiny. V rámci možností jsem se pokochal, ale po označení kontroly jsem opět zmizel v lese při cestě dolů. Přední část stehen už byla dost přetížená, takže jsem jen tak cupital krátkými kroky a předběhnutí závodníci z krátké tratě mě začali dohánět. To se změnilo za občerstvovačkou, kde se trať opět začala vlnit, a já se tak probojovával od závodníka k závodníkovi. Mezitím se obloha začala mračit, takže sice slunce tolik napálilo, ale zato se udělalo nepříjemně dusno. Ačkoli výběhy do kopců jsem stále zvládal, musel jsem dávat pozor, protože mě do levého vnitřního stehna začala chytat křeč. Když jsem tedy stoupal ke zřícenině hradu Stohánek, byl jsem rád, že okolo vytesaných schodů ve skále bylo zábradlí, po kterém jsem mohl nahoru vylézt. Cesta zpět byla ještě zajímavější, protože dolů jsem se dostával tak, že jsem se rukama rozepřel o skálu a zábradlí a spouštěl se postupně dolů. Proběhl jsem okolo poslední občerstvovačky a za příchodu obří bouřky stoupal k poslední kontrole u zříceniny hradu Děvín. Tento poslední úsek byl psychicky dost náročný, protože jsem se každou chvíli otáčel, jestli mě nedohání nějaký závodník z mé kategorie. Nebyl jsem totiž ve stavu, že bych poslední kilometry s někým závodil. Levou nohou jsem normálně došlapoval přes patu, ale pravá mně to kvůli bolesti nedovolovala, takže jsem s ní běžel přes špičku. Když jsem probíhal kolem Hamerského jezera, přišla silná bouřka s přívalovým deštěm. Na posledním kilometru jsem se tedy konečně příjemně zchladil i umyl. Do cíle v obci Hamr na Jezeře jsem doběhl na 1. absolutním místě v čase 7 hodin 16 minut a 18 vteřin. Všichni se mačkali v party stanu a já si užíval osvěžujícího deště. Rozhodl jsem počkat na druhého závodníka, takže jsem se přes půl hodiny chladil v dešti a představoval si, jak se asi ostatním v tom slejváku běží. Náskok jsem měl opravdu velký, takže jsem se poslední úsek stresoval úplně zbytečně. Spokojeně jsem pak odešel na pokoj, dal si sprchu a v posteli čekal, než déšť trochu zeslábne. Pak jsem šel opět ven a povídal si s ostatními závodníky. Vyhlášení probíhalo tak, že se vyhlašovali závodníci v pořadí, jak přibíhali, protože kvůli bouřce nešla několik hodin elektřina. Protože jsem se autem nechtěl vracet v noci, přespal jsem tu i do dalšího dne. I když jsem byl ráno totálně rozmlácený, šel jsem se na hodinu vyklusat kolem Hamerského jezera. Dopoledne jsem si ještě popovídal s pořadateli a pak vyrazil zpátky domů, abych navečer stihl dojet do práce na kole. Ačkoli jsem před startem a vlastně i v průběhu závodu nebyl úplně v nejlepším stavu, na vítězství to bohatě stačilo. Pravděpodobně asi vysoké teploty kolem 30 stupňů ostatní závodníky značně zpomalily. Obvykle totiž s některými z nich běhám na podobné úrovni. Mana místo jídla se mi docela osvědčila, protože během celého závodu jsem snědl už jen dva gely a jeden cukr, jinak jsem jenom pil. Ani zažívání nehlásilo žádné problémy, protože vše jsem odnesl až do cíle. Trať, při které jsem zdolal převýšení kolem 1800 m, byla docela zrádná, protože kromě několika dlouhých rovinatých úseků a pár kopečků se zde nacházelo hodně nepříjemných písčitých cest, po kterých skoro nešlo běžet, ale hlavně dva naprosto brutální kopce, které dokázaly pěkně zavařit ať už při výběhu nahoru nebo následně dolů. Poučení pro příště pro mě zůstává stále stejné. Prostě se před závodem šetřit, což mi nějak nejde. Takže jsem po závodě opět skončil zničený víc než kdy jindy. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2018-06-09-kokorinsko-machuv-kraj-certovskej-ultratrail-2018/
    • 9.6.2018
      9.6.2018
      9.6.2018
      9.6.2018
      9.6.2018
      9.6.2018
    3.5.2018
    • Běh 124:11'36.4, 666,0 km
      Běh 666 km: Česká republika ze západu na východ Přeběhl jsem 666 km přes celou Českou republiku od západu na východ za 124 hodin a 11 minut s pouhými 3 hodinami spánku. To co se mi kdysi zdálo naprosto nemožné, se nyní stalo skutečností. Nechápal jsem, jak někdo může uběhnout maraton, nevěřil jsem, že existuje nějaký 246 km dlouhý Spartathlon. A nyní mám za sebou trať, která všechny předchozí několikrát překonává. Minulý rok jsem ji zvládnul na kole, tentokrát to bylo už běžecky. Konečně si můžu říkat běžec. Díky 666 km mám totiž při jedné aktivitě uběhnutu o 40 km víc, než ujeto na kole. A když tak přemýšlím, tak mám vlastně uběhnuto víc než v jakémkoliv jiném sportu a dokonce i více než kdy ujeto autem. Minulý rok o Velikonocích jsem přeběhl Českou republiku z jihu na sever o délce 402 km na první pokus. Podélně se mi to bohužel podařilo až na podruhé. Když jsem totiž běžel poprvé o Velikonocích, tak mi po 200 km GPS hodinky, které sloužily k navigaci a záznamu běhu, přestaly fungovat, takže jsem v Praze skončil. Veškerá dlouhodobá příprava, která byla prvnímu pokusu věnována, ale nevyšla nazmar a byla využita k pokusu druhému. Jen bylo potřeba opět oslovit lidi do týmu, upravit trochu trasu a doplnit výživu. Nejdůležitější ale bylo sehnat záložní GPS hodinky. Nakonec mi vyšlo vstříc autorizované středisko H.S.H sport, které mi sponzorsky zapůjčilo hodinky Suunto Spartan Ultra. Řidič Martin Vitovský z firmy Aritex sehnal místo dodávky obytné auto, které komfort zázemí týmu posunulo téměř na úroveň dovolené. Zároveň se přihlásil i další člověk, který s námi chtěl jet a vše zdokumentovat. Podařilo se nám i přes firmu adm-easy sehnat nějaké dárkové předměty pro běžce, kteří se ke mně přidají. Pak už zbývalo jen čekat. Jak jsem z prvního pokusu měl docela strach, tak tentokrát jsem se nemohl dočkat, jak jsem se těšil, až budu opět na trati. Cesta autem přes Prahu probíhala celkem pomalu, protože každou chvíli jsme stáli v koloně. Aspoň jsem tedy s Martinem Vitovským za volantem a taťkou Miroslavem Dvořákem jako navigátorem plánoval, jak to bude ze začátku probíhat. U Chebu jsme trochu zazmatkovali, protože jsme zapomněli nabrat Václava Vacka, a tak za námi musel přijet do Aše. První pokus se mu minule zalíbil, tak to s námi chtěl dát tentokrát celé. V Aši jsme měli v plánu přespat v kempu. I když jsme si chtěli vyzvednout klíče půl hodiny před koncem pracovní doby, už tam nikdo nebyl. Nakonec jsme tedy přespali v obytném autě na parkovišti před kasinem. Já osobně jsem se moc nevyspal, jak jsem se budil. Ráno už to šlo všechno rychle. Vstávání o půl páté, něco sníst i vypít a zvolit dlouhé oblečení do chladného rána. Už za světla jsme přejeli Vaškovým autem přes Německo k nejzápadnějšímu bodu ČR. Zatímco zbývaly poslední minuty do startu, Vašek s Robertem Žďárským, kterým se k nám přidal, aby vše dokumentoval, pořizovali první záběry. Symbolicky jsem si vzal do kapsy od batohu malý kámen, který jsem měl v plánu donést až na druhou stranu ČR. Ve čtvrtek 3. května v 6 hodin to vypuklo. Vyběhl jsem z nejzápadnějšího bodu České republiky směrem k nejvýchodnějšímu. První terénní úsek jsem běžel sám. V Aši jsem vyměnil terénní boty za silniční a již za doprovodu Roberta na kole jsem běžel do Františkových Lázní. Tam si mě odchytl první fotograf. Následovala cyklostezka kolem Kynšperka nad Ohří. Tam kolem 40. km začínala překvapivě první menší krize, kdy mě začínaly lehce pobolívat nohy. Takhle brzy to bylo špatné znamení. Tou dobou se k nám připojila kamarádka Radka Křenová. U obce Dasnice jsme to vzali zkratkou kolem zatopeného lomu. Výhled tam, byl nádherný, ale protože jsme měli problém se přes zarostlé pole vrátit na cestu, tak jsme sice trať o 2 km zkrátili, ale zároveň o 5 minut prodloužili. Když jsme probíhali Sokolovem, čekal jsem, že se na chvíli připojí Miloš Škorpil, který v roce 2002 běžel 500 km z Hodonína do Aše a tohle byl vlastně i pokus o jeho překonání. Bohužel nedorazil. V Lokti mě čekal rozhovor a Robert se vyměnil s Vaškem, který se chtěl proběhnout. Přes Svatošské skály jsme se v podvečer dostali do Karlových Varů. Po dalším rozhovoru následoval výběh při západu slunce do Bochova. Tam se ke mně poprvé přidali běžci. Kamarád Jiří Hess a bratr od Vaška. Společně jsme proběhli část hlavní silnice a pak odbočili na Žlutice. Jirka s Vaškovým bratrem se postupně odpojili a já jsem pokračoval nocí. Nad ránem se ke mně přidala další skupinka, která mě doprovázela už při minulém pokusu. Přes Jesenici jsme se již ve dne dostali do Rakovníka. První noc jsem tak vůbec nespal a získal několikahodinový náskok oproti odhadu. Při zmenšeném doprovodu jsme na poslední chvíli změněnou trasou vyrazili směrem na Lány. Ačkoli jsem měl v nohách jen necelých 200 km, začal jsem mít problém s puchýři, které nikdy nemívám. Aby se nezvětšovaly, tak jsem je propíchal. Kolem oběda při stoupání obcí Družec, na mě přišla silná spací krize, takže jsem výrazně zpomalil. V Unhošti se přidal další běžec. Společně jsme doběhli do Prahy -Hostivice - Břve, kde jsem minule oznámil konec. Tentokrát jsme pokračovali bez problému dál. První část Prahy k Vltavě byla stále bez většího zájmu. V opačném směru než minulý rok jsme přeběhli Karlův most a přes Staroměstské náměstí doběhli k soše svatého Václava na Václavském náměstí, odkud jsem před třemi lety vybíhal na 201 km z Prahy do Třebíče. Jediný, kdo tu čekal, byla Martinova žena Miroslava Vitovská, která se k nám přidala do týmu. Přes Vítkov a Dolní Počernice jsem za neustálého střídání běžců a zapadajícího slunce opustil Prahu. Již za tmy jsme lesem kolem železnice běželi kolem Klánovic. Zde nebyl asfalt, ale pouze lesní, místy dokonce nezpevněné cesty, takže nohy velice trpěly. Občas jsem tedy raději jen šel. K tomu na mě začala padat silná spací krize, takže když jsme se po několika desítkách minut vymotali z lesa do obce Úvaly, hned jsem si v autě na necelou hodinu zdřímnul. Tím jsem se z časového náskoku dostal do ztráty. Příjemně mě potěšilo, že pár běžců na mě počkalo. Protože už byla druhá noc a minimální provoz, udělali jsme výraznou změnu trasy. Neběželi jsme přes Český Brod, ale vzali jsme to přímo po hlavní silnici z Prahy na Kolín. Tím se trasa i čas o něco zkrátily. Z Kolína jsem už světla pokračoval po úmorně rovných silnicích do Kladerub na Labem, kde mě celou hodinu při běhu fotil další fotograf. Bylo nepříjemně horko a já padal do nejhorší krize, co jsem kdy zažil. Nohy začaly být unavené a postupně zkracovaly krok, až jsem téměř vůbec nemohl běžet. Zároveň jsem kvůli puchýřům měl pocit, že při každém kroku šlapu mezi žhavé uhlíky se střepy, jak to děsně pálilo a řezalo. Skoro při každé zastávce jsem tedy sundával boty, masíroval nohy a měnil ponožky. Ještěže tou dobou se přidal k běhu taťka a bavil spoluběžce, protože já jsem byl ponořený uvnitř sebe a bojoval s každým následujícím ukrutně bolestivým krokem. Vždy jsem rád, když si s lidmi povídám, protože tak odvádím pozornost od bolesti, ale tentokrát už to bylo tak hrozné, že mi otázky ostatních běžců vadily, protože jsem se nemohl soustředit na překonávání bolesti. Co mě hnalo kupředu, byl fakt, že jsem právě proběhl polovinou. Neměl jsem myšlenky, že bych to vzdal, jen jsem si říkal, že s touhle bolestí to budou ještě hodně nepříjemné dva dny běhu. Zároveň jsem ale začínal mít starost o kolena, protože jak se chodidla snažila došlapávat na zdravou stranu, tak se mi začala nepřirozeně vytáčet. K tomu se ještě přidala únava zádového svalstva, která drží tělo vzpřímeně, takže jsem se začal nepřirozeně vyklánět na levou stranu. Tímto způsobem jsme doběhli do Pardubic a proběhli městem místy, kde jsem před 2 roky běžel 232 km ze Sněžky do Třebíče. Protože se stav nelepšil a nešlo se pořádně rozeběhnout, rozhodl jsem v podvečer v obci Dašice, že si preventivně na chvíli lehnu. Sice se mi vůbec nechtělo spát, ale doufal jsem, že mi to pomůže trochu se zregenerovat. Hned jsem vytuhl. Po hodině už byla tma a venku na mě čekali další běžci. Spánek pomohl, protože jsem opět mohl běžet a kromě chodidel mě nic výrazně nebolelo. Dorazili jsme do Chocně, kde se spoluběžci prostřídali. V Brandýse nad Labem, nás pak většina opustila, takže jsme po zbytek třetí noci pokračovali jen tři běžci a cyklista kolem Tiché Orlice. Ačkoli jsme docela vymrzli, byl to jeden z nejlepších úseků. V noci bez světel jen při měsíčním vitu a za neustálého povídání si. V těchto místech jsem překonal svůj běžecký rekord z minulého roku. 402 km jsem zaběhl za 69 hodin a 59 minut, tedy o 7 minut pomaleji. Pár kilometrů před Ústí nad Orlicí mě ale začalo tahat levé stehno, takže jsem byl rád, že jsem si mohl na chvíli sednout do auta. A na 20 minut jsem v sedě usnul. Následoval dlouhý výstup za jasného ranního počasí na hřeben Hříva. A po tom zase rychlý sešup do Lanškrouna. Protože se oteplilo, začal jsem mít opět problém s přehříváním a bolavými chodily. Ten první problém jsem elegantně vyřešil, když jsem si vzpomněl, že do klobouku, který jsem měl na hlavě, lze vložit led. Před 450. km jsme překročili hranici Moravy a běželi kolem Moravské Sázavy. Naproti dorazila velká skupina běžců v čele se starostou Zábřehu Františkem Johnem a společně jsme pokračovali až na Masarykovo náměstí, kde jsem dostal nějaké dary a mohl jsem se poprvé osprchovat. Při zapadajícím slunci jsme ve zmenšeném počtu mířili na Olomouc. V městě Litovel se ke mně přidaly tři běžkyně. Jak jsme ale vběhli do lesa a zapadlo slunce, přišla na mě strašná spací krize. Nechal jsem je tedy pokračovat samotné a v obci Horka nad Moravou jsem si na hodinu před čtvrtou nocí lehnul. Mezitím dorazil kamarád Martin, se kterým jsem společně s Vaškem doběhl do noční Olomouce. Následoval úsek kolem řeky Bystřice do Nové Bystřice, kde se Martin odpojil. Už od Olomouce jsme běželi po stejné trase, jako jsem před dvěma roky běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče, jen tedy v opačném směru. Při svítání jsme probíhali přes Přáslavice, kde jsem v roce 2008 sloužil jako bigoš polní. Cesta byla velmi veselá, protože jsme se stále něčemu smáli. To ale přestalo od Velkého Újezdu, kdy se kopec otočil, a my začali klesat. Dopady z větší výšky chodidla přestala dávat, a já se tak musel několikrát zastavit a dát chodidlům odpočinek. V Lipníku nad Bečvou jsem si je pořádně zchladil a omyl na benzínce v kýblu s vodou. S dalšími běžci jsem pokračoval po cyklostezce kolem Bečvy do Hranic na Moravě. Tam skončila rovina a já začal s prořídlým doprovodem přebíhat kopečky. Jako na nejhorší vzpomínám na ukrutně rovný a neuvěřitelně prudký kopec do Starého Jičína, který mně dal zabrat přes hodinu. Nejhorší bylo, že jsem na jeho konec viděl hned od začátku. Když jsem ho před 5 lety sjížděl na kole při návratu z cykloturistiky, bylo to o hodně příjemnější. Následovalo sbíhání do Nového Jičína, kde došlo k důležitému zvratu. Chodidla mě opět začala tak strašně pálit, že jsem si na Masarykově náměstí po umytí nohou obul staré boty, se kterými jsem před rokem běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. A bolest chodidel okamžitě přestala. Kdybych tedy běžel v jiných botách nebo si je vyměnil dříve, mohl jsem se vyhnout ukrutné bolesti na posledních kolika set kilometrech a být výrazně rychlejší. Takhle jsem si ulevil od bolesti jen na poslední 70 km. Následoval úsek do města Příbor, kde se přidala celá běžecká skupina. Tou dobou jsem začínal vnímat slabé halucinace. Vždy když jsem promluvil, zdálo se mi, že nemluvím, ale že se jen poslouchám. Zároveň jsem vnímal, že se okolí vzdaluje a vše je nějaké utlumené. V tomhle stavu jsem ukončil pátý běžecký den. Po západu slunce jsem ve zmenšené skupince doběhl do Frýdku-Místku. Tou dobou už jsem věděl, že to dám, tak přišel čas na odhalení skutečné vzdálenosti trasy, kterou jsem plánoval už od začátku - 666 km. Abych toho docílil, oběhl jsem se spoluběžci vodní nádrž Olešná a část centra. Ve společnosti tří statečných spoluběžců jsme pátou nejúmornější nocí pokračovali do Hnojníku. Protože jsem se zařekl, že kvůli lidem, kteří mě sledují online, nepůjdu poslední noc spát, Vašek se mě snažil všemožně držet při životě. Občasné výkřiky, šťouchance a nelogické hlášky tedy pro neznalého vypadaly, jako bychom utekli z Bohnic. Halucinace se mezitím posunuly na další úroveň, kdy se mi zdálo, že všechny úseky už jsem běžel, a že každý spoluběžec přišel vlastně podruhé. Měl jsem tedy strašnou chuť každému poděkovat, že mě opět přišel podpořit. Naštěstí inteligence ještě fungovala. Do Třince jsme doběhli v úterý nad ránem, kdy byla pěkná zima. Přes Bystřici, kde se přidali další běžci, jsme doběhli do Jablunkova, kde jsme přidali poslední prodlužovací kolečko. Zde přesně 10 km před cílem mi moje GPS hodinky zahlásily, že mají plnou paměť a přestaly zaznamenávat další data. A to měly dle tabulky vydržet asi 172 hodin. Ranní slunce začalo pálit a moje halucinace se opět prohloubily. Vždy, když jsem se zastavil a po chvíli se chtěl rozeběhnout, tak jsem měl zvláštní pocit, že běží jen moje mysl a tělo mě postupně dobíhá. Když k tomu přičtu i ty předchozí příznaky, tak jsem se musel docela kontrolovat, co vlastně dělám. Se zvětšující se běžeckou skupinkou jsme proběhli obcí Písek a vběhli do úplně poslední obce na trase - Bukovec. Zde se musím trochu rozepsat. Když jsme minulý rok volali do obce Lobendava, jestli by nám otevřeli závoru k nejsevernějšímu bodu, tak to mělo takový ohlas v okolních vesnicích, že na mě ve dvě hodiny ráno čekalo vedení obce i několik hasičských aut z okolních obcí a všichni mě doprovázeli do cíle. A to jsem jim nemusel posílat žádné doplňující informace. Vše si zjistili sami. Letos jsme sice nepotřebovali nic otevřít, ale přesto jsem poslal paní starostce Bukovce obsáhlý email, kde jsem celou akci podrobně popsal, včetně odkazů na sledování nebo jak to vypadalo minulý rok, aby měli představu. Výsledek byl takový, že když jsem mířil k Olomouci, tak mi nějaká paní z úřadu v Bukovci volala, co po nich vlastně chci? Za běhu jsem ji tedy vysvětloval, že po nich nechci vůbec nic, že jim naopak dávám příležitost být u cíle prvního přeběhu České republiky. Naprosto nechápavě se mě začala ptát na věci, které měla přímo před sebou v několik dní starém emailu. Rozhovor jsme ukončili s tím, že mi po schůzi zavolají, jak se domluvili. Ve skutečnosti už mně nezavolali a v celé obci Bukovec jsme nepotkali ani živáčka. Na konci obce nás čekalo prudké stoupání přes hřeben, před kterým jsem se na chvíli zastavil, abych trochu načerpal síly. Ve skutečnosti jsem ale dával fotografům náskok, aby měli čas zaujmout ideální místa. Po výběhu nahoru následovalo naopak sbíhání k hraničnímu přechodu Bukovec / Jasnowice. K cíli už to bylo jen 0,5 km přes les, který jsme ale museli oběhnout. Opět jsme tedy stoupali asi nejprudším kopcem na trati, abychom po chvíli mohli naposledy sbíhat po louce k hraničnímu kameni. V úterý 8. května v 10 hodin a 11 minut jsem dosáhl nejvýchodnějšího bodu České republiky. Jakmile jsme zastavili, najednou mě ovládla apatie. Prostě moje nálada padla na bod mrazu. Nevím proč, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Prostě mě najednou nic nezajímalo a nebavilo. Všichni mi pogratulovali a pořídili jsme závěrečné fotky. Já jsem z batohu vyndal malý kámen ze západu a schoval ho poblíž hraničního kamene. Tím byl úkol splněn a vrátili jsme se k autu, které čekalo u hraničního přechodu. Jak jsme vyrazili na cestu, padla na mě taková ospalost, že jsem nedokázal na mobilu napsat slovo bez toho, abych neusnul. Po pár pokusech, které vždy skončily hledáním mobilu po autě, jsem to vzdal a probral jsem se až kdesi na dálnici, odkud jsem poslal závěrečnou fotku. V Brně jsme vysadili Vaška s Robertem a s jednou zastávkou na jídlo jsme se vrátili do Třebíče. Jakmile jsem do bytu vynosil všechny bedny, tak na mě opět padla strašná ospalost, takže jsem se jen umyl a kolem šesté hodiny večer jsem šel spát. Druhý ráno jsem se vzbudil v 6 ráno. Nic mě nebolelo, ani jsem se necítil unavený. Uklidil jsem tedy věci, vypral oblečení a šel jsem se normálně proběhnout. Přeci jenom jsem předchozí dny běžel takovým tempem, abych mohl běžet každý následující den. A teď už jsem za sebou měl dokonce celou prospanou noc. Celkově měřila trať přesně 666 km a zvládl jsem ji za 124 hodin a 11 minut. Na trati jsem překonal převýšení přibližně 5,5 km. Za celou dobu mi stačily pouhé 3 hodiny spánku a podle týmu jsem vypil asi 120 l pití. Po zvážení jsem zjistil, že jsem zhubl o 5 kg, pravděpodobně se ale jednalo jen o tekutiny, protože v následnících dnech se vše vrátilo do normálu. Nejvíce mě mrzely boty, které mně naprostou většinu trasy značně znepříjemnily. Kdybych měl jiné, nebo jsem je vyměnil hned na začátku, tak jsem mohl celou trasu zvládnout i o půl dne rychleji. Nehorší na tom je, že se jednalo o stejnou značku a oboje byly modely na dlouhé silniční tratě. Po cestě mě obtěžovaly ještě další zdravotní komplikace, pro někoho možná úsměvné. Nějaké jídlo mě po celou dobu strašně nedýmalo, takže jsem každou chvíli musel upouštět přetlak, což hlavně mezi běžci působilo značně komicky. Další nepříjemnost byla pití. Pokaždé když jsem se i sebeméně napil, hned jsem do pěti minut musel jít na záchod. Připadal jsem si proto jako průtokový ohřívač. Na závěr velice děkuji všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomáhali: Otci Miroslavu Dvořákovi, že do toho opět šel, a staral se o mě ve dne v noci na zastávkách. Mamce Daně Dvořákové, že nám napekla speciální perníky. Kamarádu Martinovi Vitovskému z firmy Aritex, který nám sehnal obytné auto a sám se rozhodl, že bude celou dobu řídit a starat se o něj. Jeho manželce Mirce, že se k nám přidala a pomáhala, kde bylo potřeba. Kamarádu Václavu Vackovi, který se tentokrát zúčastnil celého běhu a většinu času natáčel a fotil a přitom naběhal asi 250 km. Robertu Žďárskému, který se motal kolem a občas něco dokumentoval. Autorizovanému středisku H.S.H sport, která mi sponzorsky zapůjčila náhradní GPS hodinky Suunto Spartan Ultra. Firmě Skins za nové kompresní oblečení, ve kterém jsem vydržel po celou dobu. Firmě Inkospor za výživu, kterou jsem doplňoval běžné jídlo. Firmě Pondy K za několik druhů vlněných Merino ponožek, které jsem střídal hlavně tehdy , když jsem řešil problémy s puchýři. Firmě GPS Dozor za zapůjčení GPS Trackeru pro online sledování mého běhu přes internet. Firmě adm-easy, která sponzorsky vyrobila dárky pro všechny, kteří se ke mně na číst trasy přidali. Všem běžcům, koloběžkářům a cyklistům, že se ke mně přidali a část cesty absolvovali se mnou. Obzvláště na nočních úsecích mi významně pomohli. Kamarádce Haně Tomcové, která dohlížela online na příspěvky ve facebook události. A samozřejmě také všem, kteří jste mě jen sledovali, kroutili nevěřícně hlavou, počítali kalorické tabulky a psali povzbuzující zprávy. Jen vás bylo tolik, že jsem nestačil odpovídat na některé dotazy. Protože jsem tímhle přeběhem dosáhl něčeho, o čem jsem si ještě před pár lety myslel, že je nemožné, musím se zamyslet, kam budu pokračovat dál. Každopádně jsem konečně zjistil a ověřil si, že hlavní je zvolit takové tempo, které umožňuje, aby se při něm člověk stihl regenerovat. Pokud se to dodrží, tak pak už jsou limity pouze v jeho hlavě. Teď než se naplánuje další výzva na příští rok, musím začít opět trochu plavat, abych o prázdninách ty 43 km dlouhé Slapy přeplaval. Už teď se těším, jak někde o půlnoci polezu do vody, abych to do večera stihl. -- Kvůli zaplnění paměti chybí na mapě zaznamenaný poslední úsek od Třince. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2018-05-03-2018-05-08-ceska-republika-zapad-vychod-beh/
    • 20.5.2018
      3.5.2018
      3.5.2017
      5.5.2018
      6.5.2018
      7.5.2018
      7.5.2018
      8.5.2018
    26.8.2017
    • Jízda na kole 23:15'49 Průměrná tepová frekvence 122 t/m, 606,1 km
      Přejet celou Českou republiku na kole už se se mi podařilo s kámošem před třemi lety. Jenomže to jsme jeli na horských kolech a trvalo to přes 35 hodin. Od té doby mně vrtalo hlavou, jestli by to šlo zvládnout i pod 24 hodin. To znamená udržet na 600 km průměrnou rychlost minimálně 25 km/h včetně zastávek. Minulý rok jsem se rozhodl, že to zkusím další léto. Na začátku července jsem přeplaval Lipno, takže to vypadalo až na srpen. Protože ale sehnat ideální silniční kolo se mi moc nedařilo, už se zdálo, že to letos nevyjde. Pak se mi ale přes firmu Inkospor, od které mám výživu, podařilo sehnat kontakt na firmu Kellys, která mi slíbila zapůjčení karbonového silničního kola silničním kole Kellys URC 90. Problém byl akorát v tom, kdy na to trénovat? Od začátku roku jsem měl naježděno jen nějakých 1500 km a v létě jsem buď běhal, nebo plaval. Když jsem se tedy vrátil z Českého Švýcarska, kde jsem za týden naběhal kolem 325 km, vyzvedl jsem si kolo a celý týden na něm jezdil do práce. 5 dní a každý den 30 km do práce a 50 km oklikou z práce. Poslední den jsem se šel už jen proběhnout. To byla celá příprava. Naplánovat trasu bylo vcelku rychlé, protože jsem vycházel z té, kterou už jsem projel. Upravil jsem jen některá místa, která jsem si pamatoval, že nebyla moc ideální. Protože na kole se pohybuji rychleji než běžecky, nechal jsem si Osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor nastavit na častější lokalizaci a odesílání dat. Po zkušenostech s ponožkami jsem i na kolo zvolil tlusté běžecké ponožky ponožkách KS CROSS z Merino vlny od firmy Pondy K, které jsou měkké, příjemné, výborně odvádí vlhkost a v tomto případě ještě zmírní otlaky od bot. A jako obvykle nechyběl taťka s doprovodným vozidlem, který se pohyboval poblíž mě, chystal mi výživu a byl připraven na technické problémy s kolem. Bez něj by to bylo o mnoho náročnější a riskantnější. Při cestě tam jsme projížděli po silnici na Karlovy Vary, po které jsem měl jet následující den. Protože tam byly některé uzavírky, domluvil jsem se s pracovníky, že tudy druhý den normálně projedu. S taťkou jsem přespal u kamaráda Vaška, u kterého jsme spali i minule. Jen tedy s tím rozdílem, že se odstěhoval do Německa, takže jsme museli celkově najet o 100 km více. Klidnou noc rušily jen bouřky, které se protáhly až do rána, a tudíž jsme odjezd na start trochu posunuli. Vystartoval jsem tedy z nejzápadnějšího bodu ČR až po jedné hodině po poledni společně s Vaškem, který se mě rozhodl doprovázet ke Karlovým Varům. Protože první kilometry byla jen mokrá tráva a kořeny, vzal jsem si horské kolo a sandále. Jakmile jsme se vymotali na silnici, přezul jsem se do bot s nášlapy a vzal si silniční kolo. Společně jsme projeli Františkovými Lázněmi a přes Sokolov se dostali do Karlových Varů. Tou dobou jsme za sebou měli 77 km za 2 hodiny a 50 minut, takže průměrná rychlost byla i se zastávkami přes 26 km/h. Na výjezdu z Karlových Varů mě čekal jeden ze tří obřích kopců. Nějak jsem ale nabral rychlost a Vaškovi ujel. Rozloučili jsme se tedy jen přes telefon. Následoval výrazně kopcovitý úsek přes Rakovnickou pahorkatinu včetně malého kousku dálnice. Zde jsem udržel dobrou rychlost, protože průměrná přesáhla 27 km/h. Ale jen do chvíle, kdy začal foukat silný protivítr a já cítil, jak zpomaluji. U Krušovic přišly první krušné chvíle, protože mě z ničeho nic chytly křeče do obou stehen. Po pár minutách to naštěstí přešlo a už nevrátilo. Zamířil jsem do města Slaný, kde se na mě nalepil malý osobní mrak, který se nade mnou držel, a ze kterého na mě necelou hodinu trochu pršelo. Po západu slunce jsem sjel do Mělníku, kde jsem protnul trasu, po které jsem na Velikonoce běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Měl jsem za sebou třetinu. To znamená 208 km za 7 hodin a 35 minut a největší průměrnou rychlost 27,4 km/h. Začala noc, tak jsem na kolo připevnil blikačky a světlo. Ačkoli jsem se snažil držet stále stejné tempo, pomalu ale jistě průměrná rychlost klesala. V Brandýse nad Labem jsem následoval taťku, který špatně odbočil, takže jsem musel klíčovat zpátky na hlavní silnici. O kus dál v Poděbradech jsem zase musel usmlouvat průjezd náměstím, kde právě probíhal nějaký koncert. A na jedné silnici chyběl vršek mostu, tak jsem musel kolo přenést. Nejzajímavější byly ale bouřky, které se okolo mě honily všemi směry. Blýskalo se vlevo, vpravo, přede mnou a největší bouřka už mě několik hodin pronásledovala od Mělníku. Ačkoli jsem viděl asi nejvíce blesků v životě, kapka na mě napadla ani jedna. Problém akorát dělal vítr, který se mezi bouřkami všelijak točil, takže mě chvíli foukalo do zad, ale za chvíli naopak proti mně. A takhle se střídalo několik hodin. Pak už následoval jen dlouhatánský a monotónní rovný úsek rozdělený třemi odbočkami až do Pardubic. Přes den tam bývají silnice ucpané, ale v noci je tam naprosté prázdno. Projel jsem městem, kde jsem minulé jaro běžel 232 km ze Sněžky do Třebíče. Po vedlejší silnici jsem se přes několik vesnic dostal na hlavní silnici mezi Hradcem Králové a Svitavy. Z dlouhé jízdy na kole mě kromě otlačeného zadku nejvíce bolelo za krkem, takže jsem se na kole každou chvílí různě protahoval a vrtěl, abych to trochu zmírnil. Před Vysokým Mýtem mě čekal napůl uzavřený kus silnice, takže jsem si užíval úplně nový povrch a to téměř sám. Projel jsem Litomyšlí a začaly kopce. Správněji řečeno většinou dlouhá stoupání a výjimečně krátká klesání. Do toho se ještě přidaly střevní problémy s nadýmáním, takže jsem si připadal jako balónek před prasknutím. Zároveň tělo přestalo přijímat pevnou stravu, takže už jsem pokračoval jen na gelech a přesnídávkách. Kvůli času jsem si odskočil, až když to bylo opravdu nesnesitelné. Na úrovni Svitav mě čekal obří kopec a hned následný dlouhý sjezd částí i tunelem až k Moravské Třebové. A začal hned další kopec. Ten už mi dal pěkně zabrat. Začalo svítat, takže už jsem na nejdelší a nejprudší sjezd do Mohelnice lépe viděl. Problém akorát bylo, jak na kole sedět. Byl už jsem tak rozlámaný, že jsem měl strach, abych z něj třeba i nespadl. Po rozbité vedlejší silnici jsem se dostal do obce Litovel, kde jsem sundal blikačky. Už při skrze mlhu svítícím slunci jsem pokračoval po krásné rovné silnici na Olomouc. Když už se zdálo, že se mně spací krize vyhnula, tak přišla ve dne. Z ničeho nic jsem začal zavírat oči a nastal problém. Věděl jsem, že potřebuji nějaký myšlenkový impuls. Ten naštěstí přišel po pár kilometrech v Olomouci, když jsem vjel do míst, kterými jsem v červnu běžel Velikonoce Mattoni 1/2Maraton Olomouc 2017. Výrazně jsem obživl a projel známá místa. Olomouc jsem opouštěl se 470 km v sedle kola za 18 hodin. Je tedy vidět, že noční problémy mě trochu zpomalily, protože průměrná rychlost spadla na 26,1 km/h. Projel jsem Přáslavice, kde jsem před 10 lety sloužil jako bigoš polní. Napojil jsem na starou hlavní silnici na Lipník nad Bečvou, po které jsem minulé jaro běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Protože je celá z betonových panelů, jízda s otlačeninami byla pěkně nepříjemná. Většinou jsem tedy jel raději ve stoje. A k tomu mě ještě opět začalo zlobit břicho. Jenže nebyl čas ztrácet čas, tak jsem to zatím držel. U Lipníku jsem se napojil na čtyřproudou silnici, na které před čtyřmi lety vznikl nápad přejet na kolech Českou republiku. U Hranic na Moravě jsem odbočil na Frýdek-Místek a stále po čtyřproudé silnici jsem začal pomalou stoupat kolem podhůří Beskyd. Abych se vyhnul kousku dálnice, tak jsem musel projet obcí Bělotín, za kterou jsem se opět napojil na čtyřproudou silnici. Ačkoli byl následující 10 km úsek téměř stále do mírného kopce, s větrem v zádech jsem jel kolem 40 km/h. Jen mně to kazilo nepříjemné pálení chodidel a silná bolest v unavených kolenou. U Nového Jičína jsem na chvíli zastavil, abych s taťkou probral další úsek. Zaprvé se výrazně zúží silnice, ale hlavně u města Příbor je opět asi 500 m dálnice. Protože žádná vhodná vedlejší silnice zde není, pokračoval jsem. V nejužší části bez krajnice to bylo docela na hlavu, protože už zhoustla doprava a řidiči začali troubit. Obávaný kousíček dálnice byl nakonec úplně v pohodě, protože odstavný pruh měl snad 4 m. Za dálnicí se silnice opět zúžila a já tak poslední nejnebezpečnější úsek ukončil v obci Fryčovice, kde jsem čtyřproudou silnici opustil, protože se opět změnila v dálnici, která už tentokrát vedla několik kilometrů až do Frýdku-Místku. Tam jsem nakonec dojel také, jen po vedlejší silnici, která dálnici kopírovala. Po krátkém občerstvení jsem Frýdek-Místek opět projel po čtyřproudé silnici. Po vyfrézované silnici jsem opustil město a chvíli projížděl vesničkami. Nakonec jsem přejel dálnici a po hlavní silnici plné aut jsem zamířil k Jablunkovu. Protože bolest v břichu byla už nesnesitelná, musel jsem na chvíli zastavit za keřem. Dál už mě cestu znepříjemňovalo jen pálení chodidel, otlačeniny, bolest za krkem a únava. Projel jsem Jablunkovem a začal pomalu stoupat. V předposlední vesnici Písek jsem měl ujeto 600 km za 22 hodin 57 minut. Průměrnou rychlost jsem tedy stále překvapivě držel na 26,1 km/h. Projel jsem úplně poslední obcí Bukovec a začalo 12% stoupání. U hraničního přechodu jsem odbočil na zelenou turistickou, po které jsem se při okraji lesa dostal až do nejvýchodnějšího bodu ČR. Počkal jsem na taťku, abych mohl pořídit závěrečnou fotku. Následoval návrat autu, naložení kola a cesta zpátky domů do Třebíče, při které jsme se vykoupali v řece a zastavili na jídlo. Prakticky jsem si ověřil, že na kole lze přejet Českou republiku z nejzápadnějšího bodu do nejvýchodnějšího bodu pod 24 hodin. Celá trasa nakonec měřila 606 km. Vyrazil jsem v sobotu v 13:07 a dojel v neděli v 12:22, takže mě to trvalo 23 hodin a 15 minut. Ani poslední trhák mě nijak výrazně nezpomalil, protože výsledná průměrná byla stále 26,1 km/h. Celkově jsem zdolal převýšení 4165 m směrem nahoru a 4244 m směrem dolů. Rozbitý jsem ale byl víc než po jakémkoli běhu. Kromě bolavých nohou jsem měl ještě otlačený zadek, chodila i ruce, bolest za krkem, unavené vazy v kolenou, několik necitlivých prstů na končetinách, slezlou kůži z prstů na rukách, byl jsem nepříjemně přehřátý a vše uzavíralo rozhozené trávení. Je jasné, že kolo zůstane teď nějaký čas doma stát klidně ve stojanu. Může se zdát, že jsem to zvládl docela rychle, ale když si vezmu, že jsem běžec, na kole jsem na to trénoval jen posledních 5 dnů a některé úseky mohly být ještě lepší, tak by šlo ujet mnohem rychleji. To už je ale práce pro opravdové cyklisty. Mě teď vrtá hlavou, jestli ještě něco vymaslet na podzim anebo začít pomalu plánovat přeběhnutí podobné trasy přes Českou republiku na příští rok. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2017-08-26-2017-08-27-ceska-republika-cyklistika/
    • 26.8.2017
      26.8.2017
      26.8.2017
      26.8.2017
      26.8.2017
      26.8.2017
      27.8.2017
      27.8.2017
  • 5.7.2017
    • Plavání v přírodě 15:02'25.2 Průměrná tepová frekvence 109 t/m, 34,00 km
      Přeplaval jsem Lipno - největší přehradu v ČR o délce 34 km za 15 hodin. Ráno ve 4 hodiny jsem vyplaval z Nové Pece a večer v sedm hodin jsem doplaval k hrázi. Když jsem minulý rok přeplaval Vranovskou přehradu o délce 25 km, říkal jsem si, že pokud se budu pouštět do další přehrady, tak musím víc plavat, abych pořádně natrénoval ruce. Jenomže o Velikonocích jsem přeběhl Českou republiku, a pak jsem se připravoval na běh z Třebíče na horu Schneeberg, takže mně na plavání moc času nezbylo. Jako obvykle jsem tedy vše doháněl na poslední chvíli. Konkrétněji za poslední dva týdny, kdy jsem naplaval asi 24 km v bazénech nebo na přehradě. K tomu můžu přičíst 16 km od začátku roku a mám slabých 40 km. Aspoň že to bylo více, než mě na Lipně čekalo. Ale stejně. Z pohledu běžce, je to asi jako každý den běhat 2 km a po půl roce jít zaběhnout trať dlouhou 340 km. Prostě magořina. Protože Lipno leží na hranici se Šumavou v nadmořské výšce kolem 700 m, bývá zde chladnější voda. Neopren pro mě tedy byla nutná věc. Z běhání nemám téměř žádné tuky, takže bez něj bych byl hned promrzlý na kost. Na Dalešické přehradě už jsem to jednou zažil a opakovat už to nikdy nechci. Ovšem změna oproti plavání přes Vranovskou přehradu byla plavecká bóje. Měl jsem ji připnutou kolem pasu a táhl jsem ji za sebou, abych byl ve vodě lépe vidět a minimalizovat tak šanci, že mě někdo přejede lodí. S tím souvisí i další výhoda. Osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor jsem nemusel mít připnutý na brýlích, ale pohodlně jsem ho s sebou táhl na bóji. Jídlo jsem měl hlavně ve formě tekutých věcí, aby se lépe trávilo a bylo z něj co nejméně zbytků. Během plavání jsem totiž nechtěl sundávat neopren. Speciální výživu jsem opět měl zajištěnou od Inkospor. A samozřejmě nechyběl doprovod na lodi, kterého se opět ujmul taťka. Takže i on si pěkně máknul, protože musel odveslovat celých 34 km se mnou. Za odměnu se opálil do červena jako rak. Při zapůjčování lodě nám velice vstřícně vyšel majitel půjčovní lodí ve Frymburku pan Fratišek Frantál, který nám loď přivezl i odvezl. Na celou akci jsem měl vyhrazené tři dny za začátku července. Od pondělí 3. 7. až do středy 5. 7. První dva dny ale silně foukal vítr, takže vyšel až poslední třetí den. V úterý po obědě jsem tedy autem přejel na Lipno, kde už celý týden byli na dovolené rodiče a sledovali podmínky. Nejprve jsem se zastavil do Dolní Vltavice, kde jsem si popovídal s vodními záchranáři z Českého Krumlova, kteří zde přes léto hlídají. Potom se ke mně připojil taťka a jeli jsme do Frymburku půjčit loď. Pomohli jsme ji majiteli naložit na vlek a ten vyrazil do Nové Pece. My jsme zatím sjeli k hrázi, kde jsem nechal auto. V druhém autě jsme se poté vrátili zpět. Vystoupil jsem v Horní Plané, kde jsme byli ubytovaní, a taťka pokračoval do Nové Pece pomoct se složením lodě. Já jsem si mezitím připravil věci na plavání. Jak se taťka vrátil, šli jsme všichni spát. Ráno jsme vstali ve tři hodiny. Lehce jsem se najedl a napil. Oblékl jsem se do neoprenu a přejeli jsme do Nové Pece. Naložili jsme věci na loď a po čtvrté hodině vyrazili. Byla ještě tma, všude se válela mlha, teplota vzduchu byla 8 stupňů a voda měla 17 stupňů. Abych byl ve tmě dobře vidět, měl jsem na plavecké bóji přidělanou blikačku. Protože ze začátku bylo málo vody, jednou jsem uvízl břichem na mělčině. Během hodiny se rozednělo, tak bylo v mlze o něco lépe vidět. Když později vysvitlo slunce, byly nádherné výhledy skrz oranžovou mlhu. Po nějakých 7 km za 2 hodiny a 30 minut jsem proplaval kolem Horní Plané, kde je první zastávka parníků, mlha zmizela a bylo nádherně jasno. I teplota vody se vyšplhala k 20 stupňům. Přede mnou se objevil ostrov Tajvan, ke kterému jsem plaval další hodinu. Tou dobou už jsem začínal cítit unavená ramena a bolest v zádech. Podle plánu jsem celý ostrov obeplaval, takže se celá trasa prodloužila asi o 1,5 km. Poté mě čekalo přeplavat největší plochu, kde má Lipno největší šířku kolem 6 km. První část byla naprostá pohoda. V bezvětří jsem jen plaval a čas od času vystrčil hlavu, abych zkontroloval směr. Občas jsem i kouknul na navigaci, abych se ujistil, že plavu po plánované trase. Jenže asi v polovině plochy najednou začal foukat protivítr a začal jsem bojovat proti vlnám. Následující 3 km byly tedy dost obtížné. Naštěstí na úrovni Dolní Vltavice jsem lehce změnil směr plavání, takže už mě foukalo jen z boku. Tou dobou jsem měl za sebou 18 km, které trvaly 8 hodin. Ramena byla už pěkně znavená, takže při každém záběru pěkně bolela. Následoval nekonečně dlouhý a rovný úsek až k Frymburku. Z vody to vypadalo jen na pár kilometrů, ale ve skutečnosti to bylo 8,5 km, trvalo mě to 3,5 hodiny a musel jsem si ho rozložit na tři úseky. To, že mě bolely ruce, jsem tolik nevnímal, ale že se téměř vůbec nehnu z místa, bylo úmorné. U Frymburku jsem měl tedy naplaváno 26,5 km za 11,5 hodiny. Na chvíli k nám na veslici dojel i majitel půjčovny a potvrdil nám, že už to opravdu je do cíle jen 7 km. To je jako necelá polovina Dalešické přehrady. Následující kilometr jsem měl krizi a nějak moc mi to neplavalo. Až když ustoupila, jsem téměř bez myšlenek vytrvale a bez přestání pokračoval až do míst, odkud bylo vidět Lipno nad Vltavou. Protože dle navigace by mně v cíli chybělo do 34 km pár set metrů, obeplaval jsem ještě Králičí ostrov, kde žijí jen vysazení králici a morčata. Protože je zde velmi mělko, teplota vody se pohybovala až kolem 23 stupňů. Když mi zbýval poslední kilometr, odeslal jsem poslední fotku, a co nejrychleji jsem se snažil doplavat do cíle. Až k hrázi jsem z bezpečnostních důvodů doplavat nemohl, tak jsem skončil na úrovni bójí, za které se nesmí. Na břeh jsem vylezl po sedmé hodině večer. Po pár minutách dojel majitel z půjčovny pro loď. Zajeli jsme mu pomoct s jejím vyložením a pak už jsme se vrátili do Horní Plané. Já jsem šel uklízet věci a taťka mezitím zajel na kole pro druhé auto do Nové Pece. Když se vrátil, opět jsme šli spát. Tentokrát jsem se moc dobře nevyspal, protože jsem se budil při každém pohybu, jak mě bolela ramena. Druhý den se už jen zbývalo rozhodnout, jestli jet zpátky domů nebo se jít trochu proběhnout po okolí. Přehrada Lipno měří na délku přesně 32 km, ale protože jsem po cestě obeplaval ostrov Tajvan a Králičí ostrov, celá trasa nakonec měřila přesně 34 km. Plavání jsem zahájil po čtvrté hodině ráno v Nové Peci a ukončil po sedmé hodině večer u hráze, takže výsledný čas byl přesně 15 hodin. Po dlouhé době to byl výkon, který mně vyšel přesně podle předpokladu. Jak celková vzdálenost, tak i výsledný čas. Vzdálenost 34 km je zajímavá i tím, že stejně měří kanál La Manche. Tím samozřejmě nechci říct, že je to stejné. V moři jsou naprosto jiné podmínky. Je tam studená voda, mořské proudy, silný vítr a případní živočichové. Zde jsem měl vodu příjemně teplou, žádné proudy, vítr foukal velmi mírný a ani mě při plavání nic neohryzovalo. Když jsem mluvil s některými místními obyvateli, tak si nevzpomínali, že by Lipno někdo celé přeplaval. Prý jen nějací dálkoví plavci něco čas od času zkusí, ale většinou končí po 20 km. Takže jsem možná první nebo aspoň jeden z mála. Celou dobu jsem plaval kraulem, takže to dost odnesly ramenní a prsní svaly. Nohy moc unavené nebyly, protože hned následující den mi umožnily se jít proběhnout okolo Lipna 46 km. Nyní už zbývají v České republice jen dvě delší přehrady. Ale na to je zatím čas, protože musím vymyslet, jakou výzvu ještě letos podniku. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2017-07-05-lipno-plavani/ -- Ambit3 GPS: 36223 m
    • 5.7.2017
      4.7.2017
      5.7.2017
      5.7.2017
      5.7.2017
      5.7.2017
      5.7.2017
      5.7.2017
    10.6.2017
    • Běh 38:44'24.8 Průměrná tepová frekvence 123 t/m, 230,0 km
      Běžel jsem 230 km s převýšením 3849 m z Třebíče do Rakouska na horu Schneeberg do nadmořské výšky 2076 m za 38 hodin a 44 minut. Když jsem o Velikonocích přeběhl Českou republiku, říkal jsem si, že jako další výzvu musím dát něco lehčího, tedy kratšího. Rozhodl jsem se pro Schneeberg, který už jsem odložil z minulého roku. Kdybych tušil, jak jsem se s tou obtížností zmýlil. Co je to vlastně Schneeberg? Čte se [šnéberg]. Je to hora známá i jako Klosterwappen (Vídeňský Sněžník) v rakouských Alpách, jejíž vrchol leží 2076 m nad mořem. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska, která je od Třebíče vzdálená vzdušnou čarou asi 160 km. Ale to nejdůležitější je, že je za dobré viditelnosti vidět téměř z každého většího kopce na Třebíčsku. Už pár roků zpátky mě napadla myšlenka, že bych na ni mohl vyběhnout. Jenže tou dobou jsem běhal vzdálenosti jen do 100 km, takže jsem musel počkat. A dočkal jsem se. Letos jsem naplánoval trasu dlouhou kolem 220 km a vyrazil jsem. Protože už od zveřejnění události nebyl očekávaně ohlas nijak závratný, nijak moc jsem se nezabýval ani přípravou. Už jen samotnou trasu jsem plánoval asi jen tři dny předem. Dopředu se mi moc běžců nenahlásilo, proto jsem upustil od nápadu, že bych je potom nechal odvézt autem zpátky do Třebíče. Nepotřebovali jsme tedy velké auto a vystačili si jen s naším malým Daewoo Matiz. Řidiče jsem ale potřeboval, takže jako obvykle jel taťka. Tímto mu chci opětovně poděkovat, protože bez něho bych asi daleko nedoběhl. Už jen pro představu, kde bych asi táhl 30 l pití a věci na spaní? Stravu jsem měl složenou ze dvou částí, která se mi osvědčila při běhu přes Českou republiku. První byla CDD (Co Dům Dal), tedy běžné věci k jídlu a druhá část byly speciální doplňky stravy od Inkospor. Co se týče oblečení, tak jsem zvolil kvůli slunci a vysokým teplotám kompresní v bílé v barvě. I přes horko jsem opět běžel v tlustých ponožkách KS CROSS z Merino vlny, které jsou měkké, příjemné a výborně odvádí vlhkost. Od Pondy K jsem jich spotřeboval 11 párů. Na silniční část jsem použil boty Hoka One One Conquest 3 a na závěrečný horský výstup jsem se přezul do bot Hoka One One Stinson 3 ATR. A abyste mě mohli sledovat, tak jsem s sebou opět měl osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor, který pracuje online. Zcela poprvé jsem vybíhal z Třebíče, takže jsem nemusel nikam jezdit a poslední noc jsem spal doma. Bylo to velice příjemné a pohodlné, protože ten den mě vůbec netlačil čas. V sobotu ráno jsem za doprovodu 4 běžců, mamky na kole a taťky v autě vyrazil z Třebíče přes Libušino údolí, kterým jsem před rokem dobíhal 300 km z Lysé hory zpátky do Třebíče. První dva běžci se odpojili kousek za Třebíčí. Ve zbývajícím počtu jsme dorazili po 26 km do Moravských Budějovic, kde na mě čekalo pár cyklistů, ale hlavně zastávka u zmrzlináře pana Josefa Pištěka, od kterého jsme všichni dostali zmrzlinu a já si vzal i do termosky na cestu. Mamka se tu odpojila, takže jsem kromě taťky pokračoval jen se dvěma běžci. Ti skončili v Podolí na 56. km, takže už jsem přes Národní Park Podyjí pokračoval sám. V řece Dyji teče krásně studená voda, která mě výborně ochladila. S taťkou jsem se potkal v Rakousku v obci Mitterretzbach, odkud byla poprvé vidět hora Schneeberg. Po rakouských silnicích jsem pokračoval až k hlavní silnici vedoucí ze Znojma do města Hollabrunn. Tam jsem zjistil, že nemá krajnici, takže po ní běžet nemůžu. Začal jsem proto kličkovat po poli na cyklostezku a protáhl tak trať o několik kilometrů. Zároveň jsem se snažil telefonicky vyřešit problém s datovým roamingem, takže jsem hodně zpomalil, ale problém stejně nevyřešil. K první free Wi-Fi jsem se připojil až v obci Hollabrunn. Tou dobou už jsem měl za sebou skoro 100 km a slunce zapadlo. Po vedlejších silnicích jsem v tiché noci a za jasného úplňku pomalu sbíhal k Dunaji do města Tulln. Následně jsem pokračoval po cyklostezce kolem řeky Kleine-Tulln až do obce Sieghartskirchen, kde jsem si při svítání na hodinku lehl. Už za bílého dne jsem vyrazil na první stoupání v Alpách. Bohužel jsem zde ale kousek běžel po naplánované zkratce lesem, kde cesta plynule zmizela a já se tak dost poškrábal o ostružiní. Dost mě ale vytočilo, že jsem si vytrhal nějaké nitě z nového oblečení. První přeběh hřebenu skončil dole ve městě Pressbaum, kde jsem za sebou měl přesně 24 hodin běhu a vzdálenost 155 km. Druhý přeběh už mě začal dost ničit, hlavně poslední serpentýny. Běh z následného kopce byl docela příjemný, protože nebyl moc prudký a já tak mohl docela natáhnout krok. Na druhou stranu ale začalo pálit slunce, takže jsem se začal nepravidelně chladit v horských potocích s ledovou vodou. Od Města Alland na 175. km jsem opět stoupal přes třetí hřeben, abych mohl seběhnout dolů do města Weissenbach an der Triesting, kde jsem měl 187 km. Zde jsme při občerstvování narazili na Čecha, který zde žije již 36 let a poradil taťkovi, jak nejlépe přejet další část autem. Mě nyní čekal poslední čtvrtý hřeben. Naštěstí první polovina stoupání byla plynulá, takže mě zůstaly síly na nejprudší závěr. Jen to teplo mě strašně ničilo. Zpocený jsem byl od hlavy až k patě. Z vrcholu jsem poprvé uviděl celý masiv hory Schneeberg. Bohužel jsem ale zase musel běžet dolů do údolí do města Pernitz, kde jsem měl v nohách 204 km. Posledním údolím jsem po mírně stoupající silnici doběhl až na 223. km, kde jsem se naposledy ochladil v ledové vodě. Taťka zaparkoval auto, vzal krosnu a tentokrát už společně jsme vyrazili na posledních 9 km s 1400 m převýšením. Široká cesta lesem velice rychle začala strmě stoupat vzhůru a postupně se zmenšovala až na úzkou kamenitou cestičku. Po necelé hodině jsme vylezli z lesa u horní stanice lanovky Edelweißhütte. Slunce už zapadlo, a tak jsme viděli, jak nad námi nasvícené skály pomalu tmavnou. Nezastavovali jsme, protože jsme věděli, že za chvíli bude tma a tou dobou už bychom rádi byli nahoře nad skalami. Při stoupání po řetězech mezi skalami značně klesla teplota, takže jsme se museli obléct. Celý tento náročný výstup jsme zvládli bez čelovek. Jen za námi mezi vrcholy ostatních kopců byla vidět červená záře od zapadlého slunce. Já už jsem cítil, že začínám mít dost, protože už se mi poměrně často motala hlava. Unaven jsem byl hodně. Nepamatuji, že bych na tom byl někdy hůře. S vidinou cíle jsem lezl stále vzhůru. Nahoře nad skalami už jsme pokračovali jen po prudké kamenité cestě. Po další necelé hodině a půl jsme se konečně dostali k horské chatě Fischerhütte, kam jsme hned vlezli, abychom se přihlásili o zamluvené ubytování. Potěšilo mě, že jsme výstup zvládli za poloviční dobu, než bylo psáno na cedulích. Trochu jsme se přioblékli a přesně ve 22 hodin a 45 minut v noci jsme přeběhli na necelý kilometr vzdálený vrchol hory Schneeberg, ze kterého jsme viděli všechna zářící města pod námi a úplňkem nasvícené vrcholy kolem nás. Celkově tedy trať měřila 230 km a uběhl jsem ji za 38 hodin a 44 minut. Udělali jsme závěrečnou fotku a vrátili se na chatu, kde jsme přespali. Druhý den jsme si opět prošli vrchol, kde jsme za jasného počasí měli nádherné výhledy po Alpách. Před obědem jsme zahájili sestup po stejné cestě zpátky k autu a vyrazili domů, kam jsme dojeli až za tmy. Prý lehčí běh? Ha, ha. To jsem zase jednou něco podcenil. Jasný, uběhl jsem před dvěma měsíci 402 km, ale na celé trase mě čekalo jen pár malých kopečků. Jenže tady byly čtyři obří hřebeny, které mně daly pěkně zabrat. Odpočinout si při běhu z kopce jde, ale to nesmí měřit 15 km. A závěrečný výstup po skále? Ten je obtížný už sám osobě. S 221 km v nohách jsem pod ním měl dost černé myšlenky. Po oba dva dny slunce pálilo, takže bylo dost nepříjemné teplo. Naštěstí mě dost pomáhalo chlazení v ledové vodě. Celkem jsem zdolal 3849 m směrem nahoru a 2086 směrem dolů. Jen mě mrzí nefunkční připojení k internetu, protože probíhat městy s mobilem v ruce a hledat free Wi-Fi, bylo dost nepohodlné. Ale hlavně jsem nemohl s nikým komunikovat, takže byla docela nuda, hlavně tedy přes noc. Zkušenost to byla zajímavá. Než vymyslím, co podniknu na podzim, čeká mě překonat trochu vody, tedy vlastně hodně vody. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2017-06-10-2017-06-11-trebic-schneeberg-beh/
    • 12.6.2017
      10.6.2017
      10.6.2017
      10.6.2017
      11.6.2017
      12.6.2017
      12.6.2017
      12.6.2017
    14.4.2017
    • Běh 69:52'15 Průměrná tepová frekvence 118 t/m, 403,3 km
      O Velikonocích jsem přeběhl 402 km přes celou Českou republiku z nejjižnějšího bodu ČR k nejsevernějšímu bodu ČR za 69 hodin a 52 minut. Tento přeběh už mně v hlavě ležel posledních pár let. Až minulý rok jsem se rozhodl, že je čas. Koncept trasy jsem naplánoval někdy v listopadu, pak jen průběžně ladil. Určit směr bylo jednoduché. Vltava teče na sever, tak jsem zvolil stejný směr. Důležitější ale bylo, že takto proběhnu Českými Budějovicemi a Prahou ve dne, kdy se může přidat hodně lidí. Běžet jsem chtěl hned zjara, kdy je chladno, protože velké teploty znamenají zbytečně velké výdeje energie. O popularizaci události jsem se nijak nestaral. Prostě jsem zveřejnil událost, pozval pár známých a nechal být. Byl jsem pak tedy docela překvapený, když mě po cestě naháněly televizní štáby. Co se týče předpokládaného průběhu, tak jsem převážně vycházel ze svého předchozího běhu z Lysé hory do Třebíče, kdy jsem celých 300 km přeběhl za 45 hodin bez toho, abych oka zamhouřil. Teď jsem měl týden volna na spaní i odpočinek, a tak jsem věřil, že ještě jednu noc zvládnu včetně celkového času 60 hodin. No, plány šly do háje hned tu první noc. Jako první mě naprosto rozhodilo 3 týdny staré Mistrovství České republiky v běhu na 100 km v Plzni. Tam jsem si natolik oddělal nohy, že jsem dva týdny stále cítil bolest, šel na odběr krve a chroustal nějaké prášky, takže jsem měl jen týden na závěrečnou přípravu. Hlavně jsem díky tomu neměl na běhání moc náladu. Samé emaily, telefonáty, zařizování a vyzvedávání věcí. Už jsem se těšil, ať jsem raději na trati. A pak samozřejmě nabuzení organismu, který mi nedalo poslední dny moc spát. A to byl největší problém. Na celou akci bylo potřeba hodně věcí, takže jsem od firmy Aritex dostal k zapůjčení auto, kam se vleze 6 lidí a ještě má velký nákladový prostor. Jako řidič byl domluvený Václav Brychta, kamarád mých rodičů. Co se týče taťky, tak ten byl jasný. Sbalil si kolo i běžecké boty, takže kromě přípravy jídla se mnou mohl i běžet nebo jet. Aby mě náhodou neudělal nějaký nechtěný driják, tak jsem mu popsal nádoby od Inkosporu. Oblečení jsem měl převážně od Skins, takže vše kompresní. Hlavně jsem si tedy na tentokrát sehnal vše i v bílé barvě, protože být v černé na slunci, není žádná legrace. Ponožky jsem si zvolil ponožky KS CROSS z Merino vlny, které jsou měkké a výborně odvádí vlhkost. Od Pondy K jsem jich měl celý pytel, takže kdyby zapršelo, tak bych střídal a střídal. Boty jsem měl sice čtvery, ale 98% trati jsem běžel v jedněch. Stejně jako minulé běhy jsem zvolil značku Hoka One One. Jen jsem šel do nejnovějšího modelu, tentokrát Conquest 3. Abyste mě mohli sledovat, opět jsem si zařídil od firmy GPS Dozor osobní tracker, který pracuje online. Čtvrteční cesta proběhla v pohodě. Horší to bylo s ubytováním. Tam kde jsme byli domluvení, totiž nikdo nebyl. Naštěstí jsme nemuseli spát pod mostem, protože jsme našli ubytování jiné. Noc byla sice klidná, ale stejně jako tu předchozí jsem se nedokázal uvolnit a spát. Ráno nastal menší chaos ve věcech, ale vše se našlo. Polepili jsme auto různými magnetickými nálepkami a vyrazili na start. To dobou už s námi jel první běžec Honza, který plánoval běžet až do Českých Budějovic. Hned u nejjižnějšího bodu už na mě čekalo pár kamer. Poskytl jsem tedy rozhovor a v pátek v 5 hodin vyrazil k severu. Na hodinkách jsem měl nastavený limit na rychlost 9,5 km/h, aby mě trochu krotily. Šumavská krajina je pěkná, horší už to bylo na hlavní silnici okolo Kaplice. Čekal jsem, že ráno o svátku nebude provoz. Byl. Zbývající cesta do Českých Budějovic po vedlejších silnicích už byla oddychová, kde se u mě průběžně střídali různí běžci i cyklisté. Nejvíce mě překvapilo jedno dítě na kole a pes. V Českých Budějovicích jsme se zastavili na náměstí, kde jsem opět dával rozhovor. Po rovinaté cyklostezce jsme se dostali do Hluboké nad Vltavou. Tou dobou už ubylo mraků, udělalo se teplo, a já se tedy převlékl do bílého krátkého oblečení. Začínal jsem pociťovat první příznaky únavy nohou. Výrazně zvlněným terénem jsem společně s dalším běžcem vystoupal až k Jaderné elektrárně Temelín, kde na mě čekala polovina hasičské jednotky. Naprosto super přivítání, které mi dodalo další energii. Dál jsem bohužel pokračoval sám, proto taťka osedlal kolo a vyrazil za mnou. Za Týnem nad Vltavou jsem protnul prvních 100 km za necelých 13 hodin. A začalo zapadat slunce. Opět jsem se převlékl do dlouhého oblečení. Kromě unavených nohou na mě začala lézt ospalost, což mě dost znepokojilo. Začali se ke mně opět přidávat běžci, ale jak jsem byl ospalý, tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem si s nimi začal povídat. TV Nova právě odvysílala reportáž o mém běhu a mobil nepřestával pípat. Hned byla ospalost pryč. U Milevska se přidal i nejmladší devítiletý běžec, který s námi běžel několik dalších kilometrů. Jak ale padla půlnoc, byl jsem sám. A postupně to začalo. Zívání, padání hlavy, zavíraní očí a výrazné zpomalování. Byl jsem dost naštvaný, protože jsem právě kvůli tomuhle věnoval předchozí týden odpočinku a spaní. Byl to těžký úsek, ale nejhorší to bylo za Sedlčany, když jsem přebíhal přehradu Slapy. Začalo svítat a mně se chtělo tak strašně spát, že jsem nebyl schopný udělat dva rychlé kroky po sobě, protože hned po prvním mně padla hlava. Několik dlouhých kilometrů jsem s tím bojoval a vypadal jako zombie. Nakonec se to zhoršilo natolik, že mě začala bolet hlava a hrudník. Doufal jsem, že aspoň k autu dolezu. Tam jsem padl na matraci. Okamžitě mě začaly šíleně bolet nohy. Přestaly, až když jsem je natáhl. Probudil jsem se asi po hodině. Plán, že nebudu spát, se tedy zhroutil jako hrad z karet. Když jsem se rozpohyboval opět směrem k Praze, šlo to překvapivě dobře. Černé myšlenky byly tedy zažehnány. Přeběhl jsem pár vesniček a začal klesat po hlavní silnici do Štěchovic. Tou dobou mě strašně rychle rozbolela kolena i stehna, až jsem skoro nemohl běžet. Bolest to ovšem nebyla typická z vytrvalosti ale stejná, kterou jsem cítil, na MČR v Plzni. Stále více mě tedy vrtalo hlavou, jestli tam není třeba nějaký zánět. V polovině kopce se přidala dvojice běžců. Dole jsem měl 190 km. Přestože jsem nevypadal vůbec dobře, chtěl jsem to dotáhnout na 200 km a teprve pak se definitivně rozhodnout. Taťka mezitím začal vše balit, protože tušil konec. Bylo to strašných 10 km. Pořád jsem si představoval, co budu dělat. Jak to vysvětlím těm všem, co mi stále přejí, ať to běží. Když jsem měl 200 km a odcházel jsem zničeně do auta, přišlo mně několik povzbuzujících zpráv včetně jedné, že mi naproti běží několik běžců. To nejde! Nemůžu jim ujet! Tak to tedy kvůli nim ještě zkusím. V doprovodu dalšího běžce jsem přeběhl na druhý břeh Vltavy, kde se k nám oni běžci přidali. A znovu začal běh. Povídali jsme si, běželi jsme a mě přestávaly bolet nohy i kolena. Párkrát jsem je sice musel protáhnout, ale zlepšení bylo výrazné. Když jsme společně kličkovali mezi nekonečnými masami lidí přes Václavské náměstí, Staroměstské náměstí i Karlův most, cítil jsem se naprosto odpočinutý. Zároveň nás honili kameramani, takže to byla docela legrace. Také už mě díky včerejší reportáži poznávali někteří lidé, tak i proto jsem se cítil výborně. Byl to jeden z nejlepších úseků. Jak jsme ale začali opouštět Prahu, začala se vracet únava, a musel jsem opět zpomalit. Za Prahou mě opustila výborná parta z Prahy, ale naštěstí se přidali další jednotliví běžci, se kterými jsem okolo Vltavy doběhl až do Husince. Tou dobou už byla skoro tma. Z ničeho nic začalo silně foukat a pršet. Během občerstvovací zastávky v autě jsem si všiml, že si někdo vytvořil na facebooku podvodný profil s mým jménem i fotkou a začal tam tak mým jménem psát pobuřlivé zprávy. Naštěstí jsem ho rychle zlikvidoval. Pršet mělo asi hodinu, tak jsem se na chvíli natáhl. Jak přestalo, vyřešil jsem ještě druhý podvodný účet a vyrazil dál. Společně s taťkou jsme druhou noc překonali Kralupy nad Vltavou, několik vesnic se zvláštním jménem a za svítání dorazili do Mělníka. Překvapivě na mě za celou noc nepřišla žádná krize. I tak jsem se ale preventivně rozhodl, že si na hodinu lehnu. Zbývalo jen 110 km, tak jsem si to chtěl pojistit. Ráno jsem vyrazil do třetího dne společně s taťkou a Lukášem Charvátem, který přijel až od nás z Třebíče, aby si se mnou dal posledních 100 km. Pro něho prvních 100 km v životě. Po hlavní silnici jsme prokličkovali Kokořínsko - Máchův Kraj až do Dubé, kde se k nám přidal po dlouhé době další běžec. Počasí tento den bylo skoro zimní. Foukal silný ledový vítr, občas zapršelo, někdy i zasněžilo. Jak jsme se přibližovali k České Lípě, přibývali i běžci. Opět nás dohnal i televizní štáb. Díky němu bylo proběhnutí Lípou docela zážitek, protože nás natáčeli na každém rohu. A začala nádherná kopcovitá krajina Lužických hor plná krásných výhledů. V mluvě unaveného běžce kur*** krpály. A ještě nás chvilkově zastihly kroupy se sněhem. Nejhorší to bylo z České Kamenice, kde jsem myslel, že zdechnu. Stoupání tak nekonečné, že jsme vyšplhali snad až nad mraky. A pak to samé dolů. Tou dobou se mi ještě vypnul GPS tracker, ale po pár upozorněních od vás jsem ho opět zapnul. Následoval osvěžující úsek do Krásné Lípy, kterým nás doprovázela velká skupina běžců a jenž byl zakončen přivítáním na náměstí. Potom jsem opět jen s taťkou a Lukášem pokračoval do Šluknova, kde se k nám přidala poslední skupina běžců, která nás doprovázela až do cíle. Tou dobou už bylo jasné, že to dám, takže jsem si to užíval. Necítil jsem žádnou bolest ani únavu a dokonce jsem přemýšlel, že ta ČR podélně snad bude reálná. Poslední úsek od obce Lobendava byl famózní. Na návsi mě čekal celý hasičský sbor včetně starostky a dalších úředníků. Na následující kilometry jela tato celá delegace přede mnou, za mnou jela další hasičská auta z vedlejší vesnice a všechna blikala. Na to, že jen běhám, tak tu bylo díky mně zajímavé pozdvižení. Trošku to jen zkazil GPS tracker, který se právě vybil. I když jsem ho dal nabíjet a zapnul, tak se na mapě nic neobjevilo. Nebyl už čas to řešit. Asi poslední kilometr vedl lesem po kořenech, bahnem, přes lávky a byl ze začátku lemován hasiči, kteří mě navigovali. Běžet skoro nešlo, protože mé svaly už terén prostě nedávaly. Doběhnutí do cíle bylo takové menší vysvobození. Doběhl jsem v pondělí přesně ve 2 hodiny a 52 minut po půlnoci. Nádherné přivítání pod dozorem reflektorů a kamer. Následovalo poděkování, rozhovor a focení. A bohužel také stejná cesta zpátky k autu a zasloužený odjezd na spaní. Celých 402 km jsem tedy zvládl za 69 hodin a 52 minut, což jsou téměř 3 dny a 3 noci. Bohužel mi nevyšel plán běžet bez spaní. Nevím, kde byla chyba. Každopádně když si vezmu, v jakém stavu jsem byl před Prahou, nechápu, jak jsem těch dalších 200 km mohl dát. Mockrát děkuji všem partnerům, kteří mě materiálně pomohli, řidiči Václavovi, který po celou dobu jezdil s autem a připravoval zázemí, taťkovi, který běhal, jezdil a staral se o přípravu věcí, mamce, která napekla hromadu perníků a preclíků, které jsme po cestě chroustali a také všem, kteří mě podporovali z dálky, protože Praha byla ukázkovým okamžikem, že jsem pokračoval jen díky vám. Podrobný článek: https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2017-04-14-2017-04-17-ceska-republika-beh/ Událost, kde celá akce probíhala online: https://www.facebook.com/events/1828151037435847
    • 17.4.2017
      14.4.2017
      15.4.2017
      16.4.2017
      16.4.2017
      16.4.2017
      17.4.2017
      16.4.2017
    25.3.2017
    • Běh 8:38'23 Průměrná tepová frekvence 145 t/m, 100,0 km
      Mistrovství České republiky v běhu na 100 km Vzdálenost GPS: 98,26 km Aplikace Movescount na Android mi zničila záznam v Ambit3 -- Přesně před třemi lety jsem uběhl svých prvních 100 km a trvalo mi to přes 13 hodin. Letos jsem se postavil na start Mistrovství České republiky v běhu na 100 km, který se konal v Plzni. Neměl jsem v plánu závodit s ostatními, ale zkusit zaběhnout první nominační limit na Spartathlon, který je 8 hodin. Nijak jsem na 100 km netrénoval, protože jsem ani nevěděl jak. Jen jsem věděl, že musím udržet po celou dobu závodu rychlost 12,5 km/h. To jsem si zařídil naprogramováním odhadovaného času. Bohužel jsem ale použil nevhodný typ průměrné rychlosti, takže odhadovaný čas kolísal v rozmezí více než hodiny, a běžet podle něj tedy nešlo. Pravděpodobně jsem tedy přepálil začátek, protože už na 10. km jsem začínal cítit stehna. Prvních 50. km jsem držel velice dobrý čas, ale pak jsem začal výrazně zpomalovat. Bolest stehen byla dost nepříjemná, ale nejhorší bylo, že jsem to musel vydržet ještě dalších 50 km. Držel jsem se, co to šlo a bojoval při rychlosti kolem 10 km/h. Všech 66,6 okruhů dlouhých 1,5 km jsem ve Štruncových sadech zvládnul za 8 hodin a 38 minut. Plánovaný čas jsem tedy nesplnil. Stačilo to ale na druhý limit, který je 10 hodin, kdy se jde do losování o start na Spartathlonu. S tímto výkonem jsem na MČR skončil 13. v absolutním pořadí a 6. v kategorii. Když si vezmu, že to byla opravdu jedna velká krize, tak to zase tak špatně nezní. Teď je ale důležité kvalitně zregenerovat, vzít si ponaučení pro příště, ale hlavně se kvalitně připravit na plánovaný 400 km dlouhý přeběh České republiky z jihu na sever, který podniknu za 3 týdny na Velikonoce. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2017-03-25-plzen-struncovy-sady-beh/ -- Kolo 1 10 km - 10 km 44'10.4 - 44'10.4 149t/m 4'25/km -- Kolo 2 10 km - 20 km 45'35.8 - 1:29'56 154 t/m 4'34/km -- Kolo 3 10 km - 30 km 47'17.2 - 2:17'03 153 t/m 4'44/km -- Kolo 4 10 km - 40 km 47'39.0 - 3:04'42 156 t/m 4'56/km -- Kolo 5 10 km - 50 km 48'40.0 - 3:53'22 158 t/m 4'52/km -- Kolo 6 10 km - 60 km 51'34.0 - 4:44'56 156 t/m 5'10/km -- Kolo 7 10 km - 70 km 55'06.0 - 5:40'02 154 t/m 5'32/km -- Kolo 8 10 km - 80 km 1:00'21 - 6:40'23 144 t/m 6'02/km -- Kolo 9 10 km - 90 km 1:05'14 - 7:45'37 136 t/m 6'32/km
    • 25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
      25.3.2017
  • 19.11.2016
    • Běh 1:20'16.2 Průměrná tepová frekvence 176 t/m, 21,10 km
      Půlmaraton pátera Václava Kosmáka Mlha, že kolem nás chodili vrabci pěšky. Pršelo, takže jsem měl mokré tričko, kalhoty, boty a vlastně jsem byl totálně celý promočený. Běželi jsme v Moravských Budějovicích půlmaraton pátera Václava Kosmáka. Čekaly nás 4 kola. Hned za začátku jsme se ve skupince 3 závodníků odtrhli a běželi jsme vepředu. Tempo bylo pohodové, takže jsme po cestě stihli probrat nějaké běžecké problémy. V polovině 2. kola už jsme zůstali ve vedoucí pozici jen 2 běžci. Předposlední kolo jsme vedení udrželi. Na začátku 4. kola můj konkurent přidal do tempa. Pokusil jsem se o to samé. Jenže po každodenním 30 km běhání se nohám nechtělo. Přemlouval jsem je, co to šlo, ale nestačilo to. Do cíle jsem doběhl na 2. místě s časem 1:20:14. Jsem spokojený, protože jsem si zlepšil osobní rekord na půlmaraton téměř o minutu a čtvrt.
    • 19.11.2016
    28.10.2016
    • Běh 40:51'09.4 Průměrná tepová frekvence 99 t/m, 264,0 km
      Když jsem tuto trasu běžel minulý rok, říkal jsem si, že bych ji znova běžet nechtěl. Samá hlavní silnice, hustý provoz a nic k vidění. Jenže přišla bolest kolene, zatuhly svaly a nedoběhl jsem. Letošní rok jsem zatím podnikl 3 výzvy a všechny mě vyšly. Naposledy jsem na začátku srpna přeplaval Vranovskou přehradu v délce 25 km. Na podzim se počasí rychle horší, ale i tak jsem se rozhodl, že podniknu pro letošní rok ještě jednu akci. Rozmýšlel jsem se nad dvěma, ale obě dvě jsem mezitím přehodnotil a přesunul až na příští rok. Protože se ale termín rychle blížil, sáhnul jsem po trase, která mi zůstala nesplněná. Ubylo mi tak mnoho starostí s plánovaním. Podle zkušeností jsem jen poopravil trasu, protože například hopsat kolem dálnice nebylo zrovna ideální. Taťka mi opět slíbil, že pojede autem, takže mi jen zbývalo domluvit v Plzni ubytování. Vyšel vstříc jako naposledy jeden můj kamarád, kterému děkuji za ubytování. Obvykle takovéto aktivity podnikám přes víkend, ale protože v pátek 28. října byl svátek, posunul jsem to o den dopředu. Tím jsem chtěl docílit, abych se do Třebíče dostal už v sobotu k večeru, kde měl probíhat závod Běh noční Třebíčí, kde o moje doběhnutí projevili pořadatelé zájem. Cesta do Plzně ve čtvrtek večer proběhla až pár přeháněk v pohodě. U kamaráda na bytě jsem se sice v noci párkrát vzbudil, ale ráno jsem se cítil odpočinutý. Z náměstí Republiky v Plzni jsem vyběhl v pátek po šesté hodině ráno společně s dalšími třemi spoluběžci, kterým tímto děkuji za příjemný začátek. Od firmy GPS Dozor jsem byl opět vybavený osobním GPS trackerem, díky kterému mě kdokoli mohl sledovat online a případně se přidat. Od konce Plzně už jsem pokračoval sám v doprovodu taťky v autě, u kterého jsem se po krátkých úsecích zastavoval na občerstvení. Už po 15 km mě ale překvapila bolest levé Achillové šlachy a pravého nártu. Běžel jsem samozřejmě dál a spoléhal, že vysoce odtlumené boty Hoka One One Conquest 2 pomůžou. Počasí bylo z rána chladné a přes den, pokud nevylezlo slunce, nebylo o moc tepleji, takže jsem celou dobu běžel v v dlouhém kompresním oblečení Skins DNAmic. Až před Písek vedla trasa po silnicích, občas po vedlejších, občas po hlavních, které nebyly vůbec příjemné. Do Písku jsem se musel dostat přes les, kudy auto neprojelo. Trochu pití i jídla jsem měl stále při sobě, takže mě to nijak neovlivnilo. Při západu slunce jsem po hlavní silnici doběhl do Protivína, kde jsem protnul prvních 100 km po 12 hodinách a 10 minutách běhu. S tou rychlostí jsem byl spokojený. Bylo mi ale jasné, že budu nadále už jen zpomalovat. Za tmy se moje rychlost viditelně snížila. V obci Strachovice se ke mně přidal na pár kilometrů další běžec. Když jsem se dostal do Hluboké nad Vltavou, začalo bohužel pršet. Po cyklostezce kolem Vltavy jsem běžel sám a taťka na mě mezitím čekal v Českých Budějovicích, kam jsem dorazil chvíli po půlnoci. Pravděpodobně kvůli dešti jsem se zde nepotkal s běžcem, se kterým jsem byl domluvený už z přechozích dnů. Navštívil jsem náměstí Přemysla Otakara II. a následně České Budějovice opustil již za doprovodu taťky směrem na Rudolfov. Přestože stále pršelo, tak jsem byl v suchu. Jak sem se zahříval, stíhal jsem schnout. Až tedy na boty. Déšť jim nevadil, kalužinu ale nevydržely. Naštěstí jsem měl ale od firmy Pondy K ponožky KS-CROSS z Merino vlny, které většinu vlhkosti nasály, a po výměně za nové jsem měl nohy opět v suchu. Ještě že jsem si ponožek vzal více, protože nenápadná kalužina nebyla jen jedna. Nad Rudolfovem jsme se dostali na hlavní silnici, kde přišla spací krize, která se se mnou táhla až do Třeboně. Běžel jsem v noci po levé straně hlavní silnice, hlava mi padala a jen jsem dával pozor, když proti mně čas od času vyrazilo pár kamionů za sebou. Taťka v těchto místech raději čekal na různých odpočívadlech, kde nikoho neomezoval. Když byla ospalost neudržitelná, vlezl jsem na chvíli do auta, kde jsem na pár minut zavřel oči a potom zase pokračoval. Za Třeboní sice ospalost přešla, ale jen proto, že nastaly jiné problémy. Na silnicích běhám po levé krajnici, kde mám od aut dostatečnou vzdálenost. Zde byla krajnice hodně široká. Jenže kvůli dešti byla plná vody nebo pod stromy zase plná žaludů. Chvíli jsem tedy běžel mimo silnici, ale pak jsem se vrátil a opatrně pokračoval dál a před každým autem uhýbal. Když jsem si na tuto situaci zvykl, opět mě začala ovládat ospalost. Jen u obce Stará Hlína mě na chvíli vytrhla z monotónnosti potřeba si odskočit za keř. Jak se předchozí den běželo dobře, tak v noci to byla hrůza a hodně času jsem ztratil. To zapříčilo, že jsem se po hlavní silnici pohyboval už i za světla, kdy zhoustla doprava a já měl být už dávno pryč. Aspoň odezněla ospalost a já mohl opět plynule běžet. A také přestalo pršet. Jen zůstala hustá oblačnost. V Lásenicích jsem konečně opustil hlavní silnici a zamířil do České Kanady po silnici, po které jsem na začátku léta běžel 121 km z Horusic do Třebíče. Taťka opět zařadil jedničku a popojížděl kolem mě. Věděl jsem, že jsem ztratil hodně času, tak jsem se rozhodl, že zkusím trochu zrychlit, abych stihl doběhnout do večera, jak jsem kvůli závodům plánoval. To byla chyba. Přede mnou se totiž nacházel asi 15 km dlouhý kopec rozdělený na několik úseků vedoucí přes obec Číměř. Samozřejmě jsem ho celý nevyběhl. Poslední 12 procentní stoupání jsem byl rád, že jsem vyšel. To mě unavilo nohy takovým způsobem, že mě nešlo běžet ani po rovině ani z kopce. Bylo kolem sobotního poledne a já jsem velice vážně uvažoval, že to vzdám, protože to bylo strašně úmorné. Měl jsem za sebou akorát 200 km za 30 hodin a 15 minout, když se mě taťka zeptal, kdy asi touto rychlostí dorazíme do Třebíče. Odpověděl jsem, že dřív než o půlnoci určitě ne. Prý na to mám ještě celou neděli. To mě asi zachránilo. Sice to byla děsná představa, že v tomhle stavu, kdy mě všechno bolelo, a nemohl jsem běžet, se budu plazit dalších více než 12 hodin zbývajících 60 km, ale zase nebylo kam spěchat a já to chtěl dokončit. Představa třetího pokusu byla totiž ještě horší. A když jsem si přečetl, jak mě všichni povzbuzují, měl jsem o důvod více. Česká Kanada je nádherná. Pěkná podzimní krajina a samý kopec. Já vnímal jen ty kopce. Když jsem začal po obědě klesat do Českého Rudolce, opět přišla spací krize. Ale protože provoz byl nulový, neměl jsem potřebu být na pozoru, a tak jsem při běhu usínal. Běžím, běžím a nejednou otevřu oči a jsem na druhé straně silnice a přemýšlím, jak jsem se tam vzal. Než jsem na to ale přišel, opět jsem usnul a po chvíli se probudil opět na druhé straně. Takhle se to párkrát opakovalo, až jsem z toho měl halucinace způsobené neustálým prolínáním reality se sny a několik minut pak trvalo, než jsem si uvědomil, co tam dělám, kam běžím a proč. Mozek z toho byl dost mimo. Tou dobou jsem to chtěl opět vzdát, ale nešlo to. Taťka byl kus přede mnou a než jsem se k němu dobelhal, zase mě ujel. Než jsem ho po pár kilometrech dostihl, přešlo mě to. V Českém Rudolci se to nějak zlomilo. Asi tomu pomohlo i slunce, které vylezlo poprvé od rána. Najednou jsem ucítil, že to zvládnu. A hned šlo i běžet. Sice jsem musel každých pár kilometrů nohy odlehčovat, aby se odkrvily, ale běžel jsem. Tímto způsobem jsem se dostal do Dačic, kde mi přiběhl naproti běžec, který mě doprovází při každém dlouhém běhu. Přiběhl až ze Želetavy, takže už měl za sebou kolem 20 km. Když zapadlo slunce, začal foukat tak silný vítr, že mi přišlo, že snad mrzne. Po 15 společných kilometrech mě musel spoluběžec opět opustit. Za tmy jsem pokračoval přes Krasonice do Želetavy. V lese na úrovní Mařenky mě přijel naproti kámoš na kole, který se mnou pokračoval až do Třebíče. V Římově se přidal na pár kilometrů další běžec. A kus nad Čechočovice přijela na kole naproti mamka se známými. Společně jsme takto dorazili až do Třebíče na Karlovo náměstí přesně v 23. hodin. Kromě kámoše, který se mnou běžel kus z Dačic, tu nikdo jiný nečekal, ale to mě bylo naprosto jedno, protože už v České Kanadě mě bylo jasné, že plánovaný závod nestihnu, takže mě šlo hlavně o to, abych to měl za sebou. Z Plzně jsem vyběhl v pátek po šesté hodině ráno a do Třebíče dorazil v sobotu přesně v 23 hodin. Z plánované vzdálenosti 260 km bylo na konec 264 km s celkovým převýšením 2600 m, které jsem uběhl za 40 hodin 51 minut. Průměrná rychlost 6,5 km/h odpovídá tempu 9:17 min/km. Je to strašně pomalé tempo, ale pro mě bylo důležité dokončit běh, což jsem dokázal. Ale po pravdě, kdybych věděl, co mě čeká za stavy, asi bych do toho nešel. I když to nebyl můj nejdelší běh, neužil jsem si ho. Prostě se mi moc nedařilo. Příští výzvu musím více promyslet. Naučit se nějak předcházet krizím v noci. A když to půjde, tak ke konci neběhat moc do kopců. Ještě doma mě zastihly všechny bolesti, kterým jsem celou dobu utíkal, takže jsem měl pocit, že se mi rozpadne tělo. Noc jsem naštěstí prospal jako zabitý. Druhý den z rána mě sice bolelo celé tělo a motala se mi hlava, ale nohy mi sloužili, takže jsem k večeru stihl ještě regeneračně kolo i kratší běh. K dnešnímu dni mám od začátku roku naběhaných 7571 km, což už je teď o 460 km více než za celý minulý rok. Děkuji všem, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na mé výzvě. Hlavně taťkovi, který mě po celou dobu doprovázel v autě, a tak jsem měl po ruce vše, co jsem potřeboval. Bez něj by to opravdu nešlo. Zároveň se může pochlubit výkonem, kdy přejel z Plzně do Třebíče na jedničku. Ti co se ke mně přidali, mně pomohli víc, než si myslí. Vždy to bylo zpestření, které mi umožnilo po určitou dobu nemyslet na moje problémy a společně si užívat běh. Elektronicky mě sledovalo a podporovalo hodně lidí. To moc dobře vím, protože mobil pípal, jak pominutý. Děkuji za to. Vědomí, že moje výkony někoho zajímají, mě motivuje stále přidávat. Jenom se omlouvám, jestli jsem někomu odpověděl později nebo dokonce vůbec, ale některé zprávy na facebooku se občas ztrácí v historii. Výzva z minulého roku je dokončena, i když to teda bylo o fous. Přechozí vzdálenost z jarního běhu 300 km z Lysé hory zpátky do Třebíče byla sice delší, ale jak už jsem psal výše, úkol byl dokončit, to co jsem minulý rok nedokončil. A teď se můžu věnovat plánování nových. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2016-10-28-2016-10-29-plzen-trebic-beh/
    • 28.10.2016
      28.10.2016
      28.10.2016
      28.10.2016
      29.10.2016
      29.10.2016
      29.10.2016
      28.10.2016
    7.8.2016
    • Plavání v přírodě 10:21'37.7 Průměrná tepová frekvence 113 t/m, 25,00 km
      Letos jsem měl opravdu málo naplaváno. Od začátku roku jen pouhých 22 km. Měl jsem strach, že mi to bude chybět. Naštěstí ale nechybělo. To, že jsem za celý týden před plaváním najezdil na kole 300 km a naběhal přes 160 km, mě moc nevadilo, protože jsem na to zvyklý. Stačil jen jeden odpočinkový den, sobota. Na osobního trackeru od firmy GPS Dozor mi mamka vyrobila voděodolné pouzdro na pásek od brýlí, takže jsem i tentokrát mohl být sledovaný online. Díky půjčovně na Vranovské pláži jsem měl domluvené zapůjčení veslice na celý den včetně převozu na opačnou stranu přehrady, takže jim tímto děkuji. A největší poděkování patří taťkovi Dvořákovi Miroslavovi, který také spal přes noc u přehrady a celou neděli poblíž mě vesloval, fotil, chystal jídlo i pití a dával pozor na provoz na vodní hladině. A pak jste tu vy, kteří jste moji výzvu sledovali a svými komentáři mě utvrzovali, že vás to zajímá, což mi vždy dodává ohromné množství energie. Když jsme se ráno na začátku Vranovské přehrady probudili do 12 stupňů na vzduchu, vůbec se mi nechtělo vylézat ze spacáku natož lézt do vody. To byl hlavní důvod, proč jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním až o půl sedmé. Naštěstí voda byla příjemně teplá, takže se žádný šok nekonal. A i kdyby ano, neopren by to jistil. Popojeli jsme pár set metrů proti proudu a vyrazili. Odpařující se vodní pára nad hladinou proti slunci byla úžasná. Ovšem neuvěřitelně zelené a husté řasy, které se táhly celých 6 km, už ne. Neviděl jsem ani 1 mm a jen jsem cítil, jak se mi otírají o obličej, který jsem měl vždy při nádechu kompletně zelený. Ani nechci vědět, kolik jsem toho po cestě pozřel. Každé 3 km, které ze začátku odpovídaly jedné hodině, jsme udělali krátkou zastávku na doplnění živin a pití. Hned po zelenisku pro mě bylo dost nepříjemné a překvapivé, že mě po první hodině začala bolet záda. Důvod jsem nenalezl. Možná neopren? Po 6. km řasy zmizely a já konečně začal vidět na své ruce. Kolem třetí hodiny jsem začal výrazně cítit bolest ramen, která bohužel nebyla na dlouhé plavání připravena. Mírně mě to tedy zpomalilo. Tou dobou už jsme byli téměř u Bítova, kde začaly jezdit parníky, na které jsme museli dávat pozor, abychom se jim nedostali do cesty. Vranovská přehrada je sice na mapě malá, ale protože se klikatí jako had, tak je překvapivě dlouhá. Protože ji neznám, těšil jsem na každý záhyb a čekal, co za ním bude. Čím blíže jsme byli k hrázi, tím více ale zatáčky ubývaly. Naopak přibývaly skály a voda byla čím dál čistší a teplejší. Někde za polovinou už mě ramena bolela tak, že jsem se musel každou chvíli různě ve vodě protahovat, což zapříčinilo nejvíce ztrát signálu GPS a následné přičítání vzdálenosti. Došlo mi, že moc nepoužívám nohy. Začal jsem se tedy na ně více soustředit. Ve výsledku jsem zrychlil na stejnou rychlost jako na začátku přehrady a bolest ramen se zmírnila. Záda už jsem touto dobou nijak nevnímal. Podél skal jsme doslova prokličkovali mezi parníky až na poslední úsek a to nejširší část přehrady u hráze naproti Vranovské pláži. Díky velké otevřené ploše tu foukal poměrně silný vítr, který i když směřoval do zad, vytvářel nepříjemné vlny, které mi rozhazovaly plavecký styl kraul, kterým jsem plaval od začátku. Když jsme dorazili k hrázi, už tam na nás čekala mamka, která mezitím přijela z Třebíče na kole. Zvládl jsem to a přeplaval jsem celou Vranovskou přehradu. Sporttester mi sice ukazoval vzdálenost 29 km, ale po opravě při ztrátách signálu GPS se hodnota pohybovala kolem 25 km. Tuto vzdálenost jsem uplaval za 10 hodin a 21 minut. Při cestě zpátky do půjčovny nám zasalutoval a udělal velkou poklonu i samotný kapitán největšího parníku, který nás od Bítova několikrát míjel. Tato výzva byla taková náhražka za ultra běhání, které jsem měl samozřejmě v plánu, ale kvůli vysokým teplotám jsem ho preventivně přesunul na podzim nebo jaro příštího roku. Stačilo mně to na konci května, kdy jsem běžel 300 km z Lysé hory zpátky do Třebíče a přes den jsem se málem uvařil. Přípravu na plavání jsem podcenil, ale i tak to vyšlo, akorát jsem to místy víc protrpěl. Minulý rok jsem při přeplavání 16 km dlouhé Dalešické přehrady pouze v plavkách pěkně promrzl a doplaval jen tak tak po hodně dlouhé době. Hned jsem se zařekl, že bez neoprenu už do ničeho podobného nejdu. Letos jsem si neopren pořídil a jsem spokojen. Teplota vody byla průměrně o 1 stupeň nižší než v Dalešické přehradě a mně přesto bylo nádherně. Možná i díky tomu jsem za celou dobu neměl ani jednu křeč, oproti minulému roku, kdy už jsem je ke konci dostával téměř při každém záběru. Protože se výzva podařila splnit celkem v pohodě, už mám v hlavě další přehradu, která je o něco delší. Tak pravděpodobně opět za rok. Mezitím se počasí mírně ochladí a já opět začnu vymýšlet nějaký dlouhý běh. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2016-08-07-vranovska-prehrada-plavani/ -- GPS: 29003 m
    • 7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
      7.8.2016
    28.5.2016
    • Běh 45:00'05.3 Průměrná tepová frekvence 114 t/m, 300,0 km
      Lysá hora - Frenštát pod Radhoštěm - Rožnov pod Radhoštěm - Valašské Meziříčí - Hranice na Moravě - Lipník na Bečvou - Olomouc - Prostějov - Vyškov - Brno - Ivančice - Dukovany - Třebíč; Hned na úvod odpovím na otázku, proč se trasa klikatila jako had. Mým cílem bylo uběhnout minimálně 290 km a k tomu jsem musel najít vhodnou trať. Naplánovaná byla opravdu na 290 km, ale se všemi odchylkami a občasnými změnami se vyšplhala až na rovných 300 km. Když už jsem u těch kilometrů, tak po tomto běhu jsem překročil hranici 4100 km naběhaných od začátku roku. A co se týče komunikace, tak opravdu při běhu fotím, natáčím, upravuji, píši, odesílám, odpovídám, telefonuji i sleduji mapu. Zatím se to dá stíhat. Kdo se mnou běžel, pravdu ví. Čím jsou mé výzvy delší a náročnější, tím je potřeba na organizaci více lidí. Největší poděkování patří taťkovi, který se mnou celou dobu jel na kole. Tedy až před Brno, kde mu po 190 km upadla přehazovačka. Poté se chvíli vezl v autě a nakonec se mnou ještě běžel dalších 65 km. A to hned v pondělí ráno šel do práce. Děkuji společnosti Pondy K za materiální a finanční podporu i Karlu Krškovi za neúnavný dohled při řízení doprovodného vozidla, odborné rady k fyziologii obouvání a dokumentaci běhu po celé trase. Firmě GPS Dozor za opětovné zapůjčení osobního trackeru, díky kterému mě mohly stovky lidí kdykoli vyhledat, kde se právě nacházím. Velice jste mně mohli i vy, kteří jste se osobně zúčastnili a část trati absolvovali se mnou. Obzvláště na kritických místech jako je noc nebo poslední úsek. I vy, kteří jste mi neustále psali zprávy nebo komentáře, jste mi dokázali pomoct, když se právě nedařilo. Páteční cesta na Lysou horu proběhla až na jednu kolonu před Olomoucí zcela bez problémů. Řidič i s autem nocoval u svých známých někde u Frýdku-Místku a já s taťkou na vrcholu Lysé hory. Dle statistik zde bývá prý 37 bouřek za rok. My jsme hned jednu chytli při příjezdu a několik dalších přes celou noc. Takže kromě toho, že jsme pravděpodobně vyčerpali kvótu ročních bouřek, vůbec jsme se nevyspali. Běh začal ráno ve 4 hodiny naštěstí už bez deště. U Frenštátu pod Radhoštěm se k nám přidal Karel s doprovodným vozidlem. Po hlavní silnici jsme se dostali do Rožnova pod Radhoštěm. Odtud po cyklostezce kolem Bečvy až do Valašského Meziříčí, kde jsme se u prodejny Lara Fusky setkali s ultra cyklistou Sváťou Božákem. Slunce začalo pálit, a tak jsem se začal chladit, kde to jen šlo. Tou dobou už se u mě vystřídalo několik běžců i cyklistů. V Hranicích na Moravě, kde jsem nebyl ani ve třetině, už mně bylo opravdu divně. Když to za Lipníkem nad Bečvou přešlo, začal jsem cítit výrazně namožená stehna hned nad koleny. Tento stav se už nezlepšil. Po západu slunce jsme proběhli Olomoucí a vydali se vstříc noci a bouřkám. Ty nás zastihly hned v první vesnici. Díky třem borcům z Prostějova následujících 20 km uteklo doslova jako voda. Když za Vyškovem začalo svítat, přišlo na mě spaní a vůbec mně to neběželo, takže se omlouvám cyklistům, že jsem neměl moc náladu. Když ráno taťkovi kvůli bahnu upadla přehazovačka na kole, nálada spadla ještě níže. K ukončení už moc nezbývalo. Naštěstí Brno bylo za rohem a s ním velké množství běžců a cyklistů, kteří dokázali náladu dokonale zlepšit. Protáhli mě celým Brnem a ještě pozvali na občerstvení. Na tento úsek se přidal i taťka, aby nemusel sedět jen v autě. Do cíle už zbývalo kolem 80 km, takže jsem začínal tušit, že by to mohlo vyjít. Z Brna až do Ivančic to byla pěkná výheň. Naštěstí se u mě neustále někdo střídal, takže díky povídání jsem to teplo tolik nevnímal. Za Ivančicemi se za námi přijel podívat bratr s přítelkyní a dovezli mamku, která zbývajících 50 km jela na kole. Když u Dukovan začalo zapadat slunce, vyskočil opět taťka z auta a běžel se mnou až do Třebíče. Čím blíže k Třebíči jsme byli, tím více mě bolely nohy a já musel častěji zastavovat, abych jim na chvíli ulevil. Odhadovaný doběh ve večerních hodinách se protáhl do nočních hodin. GPS byla nastavená, že o půlnoci přestane zaznamenávat, takže můj doběh bohužel už nešel sledovat online. Před Třebíčí byla půlnoc a nikdo nevěděl, kde jsem, takže jsem opravdu nečekal, že někoho potkám. Neuvěřitelně mě tedy překvapilo, když se ze tmy postupně vynořila moje kamarádka, a pak ještě další dvě ženy. Docela by mě zajímalo, jestli tuší, že mě jedna z nich kdysi učila matematiku na základní škole. A téměř před cílem ve městě se přidali další dva běžci, kteří už se mnou odpoledne běželi úsek k Dukovanům. Náměstí jsme si společně dvaapůlkrát oběhli a v pondělí hodinu a pár minut po půlnoci jsme doběhli do cíle. Přesně 300 km za přesných 45 hodin. Následovalo vzájemné poděkování, fotky a odvoz domů. Jen jsem nahrál závěrečnou fotku, osprchoval se a padl do postele. Okamžitě jsem usnul, takže jsem se vyhnul zimnicím a křečovým záchvatům, které běžně mívám. Před usnutím jsem se ještě zvážil a chyběla mi 4 kila, což je o 2 kila lepší, než když jsem běžel minulý měsíc ze Sněžky. Tentokrát to ale byly pouze tekutiny, protože do třech dnů jsem byl na normálu. A to jsme pil víc než dostatečně. Za celý víkend jsem do sebe nalil celkem asi 40 l tekutin. Druhý den ráno mě bolela hlava a měl jsem trochu problém chodit, proto jsem se musel pohybovat kolem zdí, o které jsem se opíral. Nohy sice bolely, ale tak nějak v normě, takže jsem jel na kole do města vyřídit pár věcí. Odpoledne jsem se zastavil na zahradě, kde jsem usnul. Úklid věcí, fotky i texty na mě čekaly na následující den. Další výzva za mnou a nová přede mnou! https://www.facebook.com/events/270174786658704 https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2016-05-28-2016-05-30-lysa-hora-trebic-beh/
    • 27.5.2016
      27.5.2016
      27.5.2016
      28.5.2016
      28.5.2016
      29.5.2016
      29.5.2016
      30.5.2016
  • 2.4.2016
    • Běh 32:24'01.9 Průměrná tepová frekvence 118 t/m, 232,0 km
      Sněžka - Lánov - Dvůr Králové - Jaroměř - Hradec Králové - Pardubice - Chrudim - Ždírec nad Doubravou - Žďár nad Sázavou - Ostrov nad Sázavou - Měřín - Třebíč; Ufff, to bylo náročné. Vyndat mobil, vyfotit fotku, upravit ve Photoshopu, popsat a odeslat na facebook. Do toho časté pípání na oznámení nových lajků a komentářů, na které jsem snažil odpovídat. Později už jen univerzálně lajkem. Holt stovky lidí jsou stovky lidí. Byl jsem vždy rád, že jsem si mohl na chvíli odpočinout a jen běžet. Pro příště abych si vzal manažera, který to bude mít na starosti a poběží se mnou. A teď vážně. Jsem opravdu velmi rád, že jste mě tímto elektronickým způsobem podpořili. V krizových situacích mně to vždy velmi pomohlo. Děkuji obsluze lanovky, že jsem se mohl vyvést nahoru a přespat u nich, čímž mi umožnili pohodový start. Firmě GPS Dozor děkuji za zapůjčení osobního trackeru, díky kterému mě mohli všichni on-line sledovat a popřípadě na mě někde počkat a přidat se. Firmě Trebi za příspěvek na boty, které mě donesly až do Třebíče. A mému otci, že se mnou vydržel jet po celou dobu autem, aniž by oka zamhouřil, i když bez GPS ve městě jsem byl někdy rychlejší než on. Po celou dobu běhu jsem měl doprovodné vozidlo. Vyšlo mi počasí, a proto jsem ze Sněžky viděl nádherné výhledy. Sbíhání ze Sněžky dolů k Labi, bylo poměrně náročné, protože jsem běžel po přemrzlém sněhu a musel jsem neustále brzdit tvrdé dopady. Zároveň jsem byl moc oblečený, takže jsem byl úplně propocený. Následný úsek kolem Labe, až do Jaroměře na 70. kilometru, byl naprosto úžasný. Lehký svižný běh po cyklostezce okolo Labe. Pak, ale přišly střevní problémy, kdy jsem několikrát hledal, kam si odskočit, což na frekventované cyklostezce byl docela problém. Hradec Králové jsem proběhl v doprovodu dvou běžců a jednoho cyklisty. Nejlepší běžecká podpora přišla před Pardubicemi, kde mě vícečlenná skupina běžců doprovázela rychlým tempem téměř 15 km až za Pardubice. Zde jsem vyvolal trochu pozdvižení, když jsem kvůli rychlému běhu nepsal žádné zprávy a poté jsem se zastavil na delší chvíli před pardubickou záchrankou, abych se převlékl. GPS pozice před záchrankou udělala své. Do Chrudimi mě doprovodil další běžec, se kterým jsem si moc nepovídal, protože jsem posílal zpětně fotky a hlavně jsem pak bojoval se silnými křečemi v břiše. Tímto se mu za tichý běh omlouvám. V Chrudimi už jsem chvíli uvažoval, že to takhle dál opravdu nepůjde. Naštěstí se ukázalo, že to byly jen "zaražené větry", kterých jsem se postupně zbavil. Začátkem noci jsem stoupal dlouhým kopcem do Ždírce nad Doubravou. Od Ždírce přišel opravdu silný ledový vítr, takže jsem na sebe musel obléct téměř vše, co jsem měl. Zde na mě přišla spací krize. Nebyl jsem schopný běžet déle jak 5 minut v kuse. Musel jsem tedy neustále odpočívat v autě. Tímto pomalým a otravným způsobem jsem se dostal, přes celou noc, až do Žďáru nad Sázavou. Jakmile ve Žďáru vyšlo slunce, našel jsem úplně novou energii. Obnovenou rychlostí jsem seběhl do Ostrova nad Sázavou. Při následné cestě do Třebíče se díky GPS trackeru začalo přidávat velké množství lidí. Někteří se mnou běželi jen chvíli, někteří až do Třebíče. Plný sil jsem doběhl do Třebíče na Karlovo náměstí po 228 km za 31 hodin a 44 minut. Pár kamarádů tu na mě již čekalo. Proběhla gratulace a závěrečné fotky. Protože jsem byl stále plný energie, doběhl jsem ještě domů a navršil tak kilometry na 232 km za 32:24 hodin. Doma jsem se složil, tělo mi hořelo a já se asi dvě hodiny klepal zimou. Při psaní tohoto článku mě pálí oči, pulzuje bolest v nohách, štípe palec na levé noze, jsem o 6 kilo lehčí a usínám, takže Vám všem přeji dobrou noc. Nic jsem neuklízel, takže na zítra tu na mě čeká velká smradlavá hromada věcí z běhu, probírání se několika sty fotek a jejich upravování, sepisování několika článků a pročíst zbylé komentáře, které stále přibývají. Doufám, že se Vám tento styl sledování překonávání mých výzev líbil, protože už pomalu plánuji další. https://www.facebook.com/events/983895748362168 https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2016-04-02-2016-04-03-snezka-trebic-beh/
    • 1.4.2016
      1.4.2016
      2.4.2016
      2.4.2016
      2.4.2016
      2.4.2016
      2.4.2016
      3.4.2016
    21.11.2015
    • Běh 1:21'23.9 Průměrná tepová frekvence 175 t/m, 21,04 km
      Běh pátera Václava Kosmáka 15. ročník 21. 11. 2015 http://www.orelmb.cz/wp-content/uploads/15.-ro%C4%8Dn%C3%ADk-B%C4%9Bh-p.-V%C3%A1clava-Kosm%C3%A1ka-2015-dosp%C4%9Bl%C3%AD.pdf 4. místo / 20
    19.9.2015
    • Přespolní běh 5:36'41.6, 62,74 km
      Brněnský masakr 2015; Bez HR; http://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-09-19-brno-brnensky-masakr-2015/
    • 19.9.2015

      V cíli

    6.9.2015
  • 29.7.2015
    • Přespolní běh 13:20'15.1 Průměrná tepová frekvence 118 t/m, 100,0 km
      Běh 100 km: Jaderná elektrárna Dukovany - Velké Meziříčí - Třebíč Běh z práce po noční směně okolo řeky Oslavy do Velkého Meziříčí a pak domů do Třebíče. Tento den jsem překonal hranici naběhaných 4000 km od začátku roku. Cesta vedla hned ráno od Jaderné elektrárny Dukovany okolo vodní nádrže Mohelno k Senoradům. Poté okolo řeky Oslavy až do Náměště nad Oslavou a opět kolem řeky Oslavy až do Velkého Meziříčí. Následně kolem řeky Balinky a do Třebíče. Už od rána jsem cítil, že nohy nejsou úplně v pohodě, takže se mi běželo celkem těžce. Ještě k tomu jsem hned ráno zmokl, spadl do bahna a narazil do stromu. Část trasy kolem Oslavy nešla běžet, takže jsem musel pouze jít. Hodně jsem zastavoval kvůli focení a ve Velkém Meziříčí jsem strávil 45 minut povídáním si s kámošem a nakupováním. Při celém běhu jsem snědl pouze dva kusy melounu a jeden Enduro Snack. -- https://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-07-29-jaderna-elektrarna-dukovany-velke-mezirici-trebic-beh/
    • 29.7.2015

      Oslava

      29.7.2015

      Kraví Hora

      29.7.2015

      Oslava

      29.7.2015

      Oslava

      29.7.2015

      Údolí Oslavy

      29.7.2015

      Balinské údolí

      29.7.2015

      Dorazil meloun :)

      29.7.2015

      Dub u Palečkova mlýna - Památný strom

    5.7.2015
    • Plavání v přírodě 8:47'00.8 Průměrná tepová frekvence 125 t/m, 16,00 km
      Přeplavání Dalešické přehrady; http://www.off-limits.cz/probehle-akce/2015-07-05-dalesicka-prehrada-plavani/; Vzdálenost podle GPS: 20866 m
    • 5.7.2015

      Jirkasův mlýn

      5.7.2015

      Start

      5.7.2015

      Konešínská pláž

      5.7.2015

      AC Wilsonka

      5.7.2015

      Wilsonova skála

      5.7.2015

      Západ slunce

      5.7.2015

      Hráz

      5.7.2015

      Cíl

    14.10.2014
    • Multisport 12:38'59.4 Průměrná tepová frekvence 129 t/m, 224,2 km
      Cyklistika: Třebíč - Dolní Věstonice; Přespolní běh: Dolní Věstonice - Mikulov - Dolní Věstonice; Cyklistika: Dolní Věstonice - Třebíč
    • 14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
      14.10.2014
    12.8.2014
    • Jízda na horském kole 35:05'25.6, 614,3 km
      Z nejzápadnějšího bodu ČR u Aše k nejvýchodnějšímu bodu ČR u Jablunkova; 12 km přejezd na start; Článek + fotky: http://www.off-limits.cz/probehle-akce/2014-08-12-2014-08-13-ceska-republika-cyklistika/
    • 14.9.2014
      12.8.2014
      12.8.2014
      12.8.2014
      12.8.2014
      13.8.2014
      13.8.2014
      13.8.2014
  • 3.7.2014
    • Přespolní běh 24:32'29.9 Průměrná tepová frekvence 116 t/m, 160,0 km
      České Budějovice - Třeboň - Chlum u Třeboně - Nová Bystřice - Slavonice - Dačice - Želetava - Třebíč; Sporttester se vybil u Čechočovic; Bolest levého kolene; WC 5; Článek: http://www.off-limits.cz/probehle-akce/2014-07-03-2014-07-04-ceske-budejovice-trebic-beh/
    5.4.2014
    • Přespolní běh 1:25'43.5 Průměrná tepová frekvence 173 t/m, 21,05 km
      Třebíčský půlmaraton 2014; 8. místo (10. místo absolutní); http://pulmaraton.halahoj.org/vysledky/
    29.3.2014
    • Přespolní běh 13:08'16 Průměrná tepová frekvence 137 t/m, 102,5 km
      Jindřichův Hradec - Kunžak - Český Rudolec - Dačice - Želetava - Třebíč; Před Želetavou se vybila baterie; Sloučení dat se spolubežcem: http://www.movescount.com/cs/moves/move28498345
    25.12.2013
    • Přespolní běh 8:14'21.9 Průměrná tepová frekvence 131 t/m, 70,03 km
      Znojmo - Citonice - Olbramkostel - Jiřice u Moravských Budějovic - Příštpo - Jaroměřice nad Rokytnou - Vícenice - Babice - Kojetice - Třebíč
  • 24.11.2013
    • Přespolní běh 9:22'38.5 Průměrná tepová frekvence 137 t/m, 80,37 km
      Žďár nad Sázavou - Měřín - Ptáčov - Kožichovice - Pekelný kopec - Stařeč - Třebíč-Borovina; Nový osobní rekord
    12.10.2013
    • Dobrodružné závody 4:41'08.6 Průměrná tepová frekvence 154 t/m, 63,57 km
      Highlander 2013; http://www.off-limits.cz/probehle-akce/clanky/2013-10-12-vetrny-jenikov-highlander-2013/
    21.9.2013
    • Přespolní běh 5:55'50.3 Průměrná tepová frekvence 164 t/m, 60,75 km
      Brněnský masakr 2013; Průběh: http://www.off-limits.cz/probehle-akce/clanky/2013-09-21-brno-brnensky-masakr-2013/
    9.8.2013
    • Jízda na horském kole 13:32'59.8 Průměrná tepová frekvence 117 t/m, 301,2 km
      8. den; Bagáž 15 kg; Návrat z Morávky (Beskydy) do Třebíče z cykloturistiky; http://www.off-limits.cz/probehle-akce/clanky/2013-08-02-2013-08-10-jihovychodni-morava-cykloturistika/
  • 2.6.2012
    • Přespolní běh 6:27'30.9 Průměrná tepová frekvence 138 t/m, 50,00 km
      Preventivní rehabilitace 2012 - Krkonoše - Bedřichov - Depandance; Bedřichov - Horní Mísečky - Vrbatova bouda - Česká budka - Špindlerova bouda - Sněžka - Luční bouda - Chata na rozcestí - Klínové boudy - Přehrada - Bedřichov
    20.10.2012
    • Dobrodružné závody 5:30'53.6 Průměrná tepová frekvence 153 t/m, 66,75 km
      Highlander 2012; Běh 3 km; Orientační běh 3x 2,5; MTB 55; Lezení; Kánoe 0,75
    7.9.2012
    10.8.2012
  • 22.6.2012
    • Jízda na horském kole 8:43'46.8 Průměrná tepová frekvence 105 t/m, 210,0 km
      Milovy - Nové Město na Moravě - Brno - Ivančice - Jaroměřice nad Rokytnou - Moravské Budějovice - Kasárna - Třebíč
    25.12.2011
    • Běh 3:16'57.3 Průměrná tepová frekvence 151 t/m, 35,10 km
      Borovina, Stařeč, Mastník, Rokytnice, Chlístov, Pokojovice, Okříšky, Přibyslavice, Nová ves, Třebíč, Poušov, Borovina; Vytrvalost, Špičky
    2.7.2011
    • Běh 1:00'00 Průměrná tepová frekvence 176 t/m, 15,79 km
      ENVINET Cup 2011; 7. závod; Třebíčská hodinovka; 1 hod; 14970 m; Tartan
    21.5.2011
    • Multisport 6:18'45.7 Průměrná tepová frekvence 147 t/m, 97,41 km
      Pivovarský duatlon Dalešice 2011; 100 km; 5 lidí; 4 kola; Běh: 18,38 km

115 fanoušků

  • ElBee_75
    tuhy
    PetrSchmidt
    LukasChamlar
    vencafialka
    MartinWojnar
    PetrRun
    gioan84
    marazt
    Tomas_Svoboda
    tuten69
    katerinahoris
    JakubGal
    lesathor
    RadekMagico
    b0bin4k
    Pejtis
    jsamec
    fidak
    Stanislav_Ambroz
    vaclav
    vladi76
    patrikrybnicek
    Spaky
    VitekH
    Bastian87
    Pavel_Hradil
    Bezec86
    Kaczer79
    Vinyl
    OndrejKolacek
    PetrVltavsky
    Czechdude
    IQ250
    VitorMaio
    venca124
    anukuoppala
    LenkaHub
    honzabulan
    zuihoushiwenrou
    HaffisMansor
    Larsnip
    JanToke
    Ondulka93
    tomasnechvatal
    TomihoW
    petrklimunda
    jirkamtb
    Regin_Holcakova
    Karel_Stoger
    vladabandit
    Evina63
    VladislavF
    SM_Jin